Dříve nebo později se dal takový malér v rámci akce Mozart 2006 očekávat. Poněkud překvapivý je jen místem, kde se udál a kdo ho způsobil. Stalo se tak v Českém rozhlase, a to dokonce na půdě té redakce, přesněji řečeno té jediné rozhlasové redakce na území naší republiky, která má jako svou náplň péči o uměleckou hudbu. Když už o Mozartovi neví nic organizátor oslav Mozart 2006, tj. Hubačova firma BVA International s.r.o., no tak ta se zajímá o „koupi za účelem prodeje“, tudíž letos je jejím obchodním artiklem Mozart, předloni jím byl Antonín Dvořák, od takové profese a firmy kulturní znalosti snad ani nemůžeme očekávat. Ovšem rozhlasová stanice Praha 3 - Vltava se na kulturní aktivity soustředí a za státní i naše peníze k tomu účelu zaměstnává lidi. V této redakci jsou hudebníci a ti by snad o Mozartovi měli něco vědět. Většina z nich si  - bohužel - skutečně myslí, že o Mozartovi a jeho díle něco vědí, ale s tím co vědí, by raději neměli před mikrofon předstupovat !

Malér se stal v pondělí 21.srpna 2006 při vysílání hlavního večerního programu, jímž byla opera Così  fan tutte a viníkem nebyl nikdo jiný než sám vedoucí „redakce vážné hudby“ Libor Dřevíkovský. Nemaje tušení o svých neznalostech, podal ten večer důkaz, že situace v této redakci je mnohem horší, než jsme tušili. Přitom jde o redakci, jejíž pracovníci by s ohledem na svou pracovní náplň měli v oboru umělecké hudby vykazovat nadstandardní vědomosti !

Redakce prokazatelně už delší dobu pracuje v problematickém složení. Její vývoj k větší profesionalitě očividně podkopává skutečnost, že se do ní po převratu schovala řada komunistických prominentů minulého režimu, jako je soudruh Bohuslav Vítek (po převratu ho vyhodili z ředitelského místa v Pardubické komorní filharmonii), soudruh Otomar Kvěch (za normalizace jeden z tajemníků Svazu českých skladatelů, dnes mající ještě druhé korýtko na konzervatoři a třetí na HAMU, kde zřejmě vykládá o socialistickém realismu v hudbě…), soudruh Ivan Ruml (za normalizace hlavní hudební kritik Rudého práva) atd. Tito protřelí komunističtí rutinéři jsou dnes očividně stejně jako za normalizace největšími odpůrci jakékoliv kritiky, a to včetně interního posuzování redakční produkce. Prozíravě se žádný z nich netlačil na místo vedoucího redakce, protože by to k jejich osobám a k redakci mohlo obrátit nevítanou pozornost. A tak na toto místo zasedl zcela neznámý mladý skladatel Libor Dřevíkovský. Ten samozřejmě nemá pro takovou funkci potřebnou kvalifikaci a není schopen rozpoznat, kdo z redaktorů dělá svou práci dobře a kdo ne, a tak se ta povětšinou bezduchá hmota redakčních produktů v jakési mělčině všeobecné nenáročnosti pozvolna pohybuje podle týdenního schématu dopředu - a všichni v redakci se zdají být spokojeni. Soudě alespoň dle toho, že naprosto rozkolísaná kvalita programů této redakce, takřka denně ozdobená nějakým propadem, představuje setrvalý standard. V redakci bez odborného vedení a s řadou lidí bez potřebné kvalifikace tomu nemůže být jinak. Většině redaktorů takový stav velice vyhovuje, protože díky technickému pokroku a existenci kompaktních desek mají - pokud jde o míru náročnosti v přípravě nových pořadů - skutečnou „Havaj“. CD nahrávky jsou totiž většinou vybaveny i průvodním textem, takže většinou stačí mít k dispozici vhodnou nahrávku, opsat něco z průvodního textu - a pořad je hotov, redakční pensum je splněno. V této pohodlné provozní praxi se panstvo příjemňoučkatě zabydlelo a teď ovšem trpí charakteristickou nemocí polovzdělanců: nevědí že a jak velice nevědí.

Ono pondělí 21. srpna to v přímo reprezentativní podobě předvedl sám pan šéf Dřevíkovský. Má už na svém kontě několik pořadů s historickou tematikou a nikdo mu zřejmě neřekl, že byly slabé. Vzpomínám např. na jeho cyklus o tak nesnadném tématu jako jsou Bachovy skladby pro sólové housle. Pan vedoucí redaktor tehdy předvedl problematické znalosti už počínaje názvem cyklu. Protože v našich médiích kritika rozhlasových hudebních pořadů už po léta neexistuje a ze spolupracovníků mu zřejmě nikdo nic kritického neřekl, troufl si nekorigovaný pan Nevědoucí s příchodem mozartovského jubilejního roku i na pořady mozartovské. Od ledna 2006 v nich servíroval jen povrchní odvar - Šalda by tomu dal známku „literatura třetího nálevu“ - ale protože takových a ještě mnohem horších textů bylo i v jiných médiích mnoho - viz naše rubriky Jeho Pražané mu také nerozumějí a Kritiky a komentáře - nereagovali jsme na to. Ovšem 21. srpna se pan vedoucí dopustil tak kolosální dezinformace o jednom celovečerním díle Mozartově a předvedl takový nedostatek kompetence, že reagovat musíme. Jako občané odmítáme na takové výplody měsíčně připlácet a jako mozartovci se ohrazujeme proti šíření takových dezinformací.

Ten večer se jednalo o 6. pokračování cyklu „Léto s Karlem Böhmem“. Tímto „nápaditým“ a „výstižným“ názvem byl označen cyklus nahrávek sedmi Mozartových oper… Nahrávku Così fan tutte doprovodil svým komentářem zmíněný L. Dřevíkovský. Úvod jsem neslyšel, jen jeho vstup mezi akty. O opeře samé v něm neříkal nic, jen se obecně zmiňoval o možnosti existence různých hudebních interpretací této opery. Pak toto své povídání sám okomentoval kouzelným výrokem, že „pociťoval nutnost se s námi (vámi) podělit o některé své myšlenky“. Ta slova jsem si poznamenal jako příklad toho, co všechno může rozhlasový redaktor považovat za „myšlenky“. A pak to přišlo! Nazvěme to „Dřevíkovského myšlenkový hit“. Pan vedoucí redaktor se totiž jal sdělovat posluchačům obsah 2. dějství opery, načež se ukázalo se, že ho vůbec nezná a o své neznalosti nemá ani tušení ! Z toho co říkal bylo zřejmé, že partituru této opery nikdy nestudoval, že jejímu italskému textu nerozumí a že onen "obsah" pouze opisoval z příruček, naneštěstí z takových, v nichž jsou křiklavé chyby, které on není při svých znalostech neznalostech schopen rozpoznat. Podal tím křiklavý důkaz, že ve své práci je do té míry pouhým - dobře placeným ! - opisovačem a multiplikátorem textů jiných autorů. Že se ani neobtěžuje dílo, o němž pak mluví na mikrofon, nejprve sám vyslechnout ! Navíc je očividně tak zvyklý nemyslet, že si neuvědomil ani to, že jeho výklad je v rozporu už se samotným názvem opery: Così fan tutte, což se u nás obvykle překládá jako „Takové jsou všechny“, bližší originálu by bylo „Tak to dělají všechny“. Pro průměrně inteligentního člověka už z názvu samotného plyne, že opera je ve svém ději nějakým způsobem kritická k chování žen, že v ní budou zřejmě předváděny jako nositelky nějakého ne právě chvályhodného počínání... Ale to bychom asi chtěli od současného vedoucího pracovníka redakce vážné hudby stanice Vltava příliš. Jeho činnost spočívá prokazatelně v pouhém opisování…

Co to vlastně pan redaktor Dřevíkovský na stanici Vltava posluchačům vyprávěl ? Tvrdil jim, že služebná Despina v průběhu 2. jednání upozorní obě mladé dámy, že jsou obětí podvodné hry ze strany svých nápadníků a Dona Alfonsa. Dívky se prý poté domluví, že nadále budou předstírat, že pánům plně důvěřují a že jejich lest neprohlédly. Až v závěru opery jim sdělí, že je v jejich přestrojení hned poznaly, takže opera prý končí tím, že Don Alfonso sázku prohrál. Takhle to asi dle zkušeného a vzdělané pana Dřevíkovského „dělají všechny“… A my si jen můžeme ukroutit hlavu nad tím, jak si asi pan skladatel Dřevíkovský - když už nerozumí textu - vykládá Mozartovu hudbu, kterou v druhém aktu poslouchá ! Nemohl by nám alespoň dodatečně vysvětlit, v které že árii Despina onu intriku svým paním prozradí? A proč vlastně Guglielmo v árii Donne mie, la fatte a tanti tak hrozně zuří ? Jak to, že Fiordiligi - prokoukla-li hru pánů důstojníků - padá do náruče Ferrandovi (tj. milenci Dorabelly) se slovy Fa´ di me quel che ti par (Dělej se mnou, co se ti zlíbí) ? A proč dívky podepsali svatební smlouvu ? A proč se v závěru opery za to tak zkroušeně omlouvají a obviňují Despinu, že ona je jejich „seduttrice“ ? Atd.

Vězte, pane Dřevíkovský, že v prostoru, který vám rozhlas v pondělí večer velkoryse poskytl, jste Mozartovi a posluchačům vaší stanice prokázal moc špatnou službu. (Kam vrátíte honorář ?) Nezapomenutelně jste tak „obohatil“ velice problematický obraz toho, jak se česká společnost od druhé poloviny 20. století chová k Mozartovi a jeho tvůrčímu odkazu, a jak ta negativa dosahují svého dalšího vrcholu právě v roce velkého Mozartova jubilea. A něco zcela osobního: vinou troufalé nevzdělanosti vaší a vám podobných musí pracovníci Mozartovy obce ztrácet spoustu času a zřizovat rubriku Jeho Pražané mu také nerozumějí !

*

Aby bylo i širší veřejnosti zřejmé, jak se to ve skutečnosti s výkladem pana Dřevíkovského má, přidáme ještě následující poučení. Kořeny jeho profesionálního selhání tkvějí v dost hluboké minulosti. Malér této linie české neúcty k Mozartovi začal před mnoha desítiletími u paní Anny Hostomské, kdysi zasloužilé - leč nepříliš vzdělané - rozhlasové redaktorky, která se po léta obětavě starala o existenci rozhlasových pořadů o opeře. (V rozhlase se těšila takové vážnosti, že když ji dnes zmiňují v Kapitolách z historie českého rozhlasového vysílání, publikovaných postupně v Týdeníku Rozhlas, tak jí dokonce připisují vysokoškolské hudební vzdělání, jež ve skutečnosti neměla.) Paní Hostomská sestavila knihu operních obsahů, opisujíc hojně (jako vy, pane Dřevíkovský !) ze starších příruček, hlavně německých. A když takto sepisovala obsah opery Così fan tutte, nevzala si na pomoc ani klavírní výtah (jako vy, pane Dřevíkovský !), natož partituru (jako vy, pane Dřevíkovský !), ale opsala ho jednoduše z některé německé příručky z 19. století. Netušila, že textovou složku této Mozartovy opery postihly v 19. století při překladech do němčiny četné cenzurní a moralistní zásahy, neboť prudérní části měšťanské společnosti se původní zápletka opery jevila jako značně nemorální. Opera pak byla v Německu hrána v úpravách, v nichž dívky zůstaly bezúhonně věrné svým původním milencům a napáleni byli oni a Don Alfonso. Takto upravený text, který šel na nejednom místě necitlivě i proti Mozartově hudbě, podědila i odbornými znalostmi nepříliš vybavená paní Hostomská a z její opakovaně a bez korektur vydávané publikace ho už přebralo a dále přebírá mnoho operních dramaturgů i u nás … A jak v pondělí dokázal pan Dřevíkovský, počínají si tak i někteří pohodlní a nekompetentní, leč o Mozartovi a jeho díle se bez zábran vyjadřující rozhlasoví redaktoři… Così fan tutti ! Všichni společně totiž matou publikum a posluchačům tak znemožňují pochopení Mozartova díla.

Až budu mít více času na hledání ve svém archivu, připojím k tomuto textu další doklad o chmurných stránkách českého novodobého mozartovství v souvislosti s operou Così fan tutte. O tom, jak před léty v Národním divadle - za děsivého ředitelování Přemysla Kočího - udělali totéž co teď Dřevíkovský a s ním Český rozhlas. I tam vyšel v programu nové inscenace Così fan tutte obdobný výklad děje 2. jednání se závěrem, že „Don Alfonso sázku prohrál“ a mně pak dalo mnoho práce než jsem vedení divadla přesvědčil, že v programu píší nesmysly a dezorientují publikum a přinutil je tak k opravě.

A ještě jedna osobní vzpomínka v té věci je povedená a výmluvná. V roce 1987 jsem dělal v tehdejším Divadle hudby mozartovskou výstavu. Mj. jsem tam dal za panel s nápisem „Mozartovi Pražané mu rozumějí“ další s nemenším nápisem „… a také mu nerozumějí“. Jako jeden z hlavních dokladů pro své tvrzení jsem na onom druhém panelu vystavil stránku z knihy A. Hostomské s oním nesmyslným textem o obsahu 2. jednání opery Così fan tutte. Na vernisáž výstavy přišla i paní Hostomská, což ve mně vzbudilo obavu, že od toho podvečera budu mít zase o jednoho „přítele“ víc. Nestalo se tak. Paní Hostomská totiž přišla na vernisáž jen ze společenských důvodů, výstava ji očividně nezajímala a tak si ani nevšimla, že je tam - kriticky - vystavena i její práce. Vinou tohoto nezájmu pak ve své knize nic neopravila a kniha je vydávána (dědici ?) dál a v daném bodě nadále dezinformuje. Ovšem - jak se nyní ukázalo - pro rozhlasové pracovníky je mnohem důležitějším zdrojem poznání než partitura či klavírní výtah Mozartovy opery. Není to bída ?

Po tomto srpnovém rozhlasovém zážitku se také nelze nevrátit k onomu okázalému výchozímu bodu českého uctění památky Mozartovy v roce jeho velkého jubilea, tj. k tiskové konferenci, kterou do Stavovského divadla svolal obchodník Hubač a ředitel Národního divadla Daniel Dvořák. (Viz náš text Skličující absence ducha aneb Tisková konference projektu Mozart 2006.) Když jsem té sestavě 15 "mozartovských odborníků", mezi nimiž se v kategorii nadúředníků na jevišti nacházel i generální ředitel Českého rozhlasu, položil otázku z jaké literatury čerpají pro své plánované mozartovské aktivity poučení, vzal mi pan ředitel Dvořák ihned slovo. Věděl proč. Kdyby ta na jevišti předváděná sestava úředníků a nadúředníků v hudbě měla na mou otázku opravdu odpovědět, zažilo by Stavovské divadlo jen stísněné ticho, jaké nastává po posledních slovech prince Hamleta: „The rest is silence.“ - Pan ředitel Dvořák pak ještě dodal na adresu Mozartovy obce: „Udělejte si sami svou tiskovou konferenci.“ - Jak to tak pane řediteli vypadá, asi tomu vašemu návrhu vyhovíme po ukončení onoho jedinečného projektu Mozart Praha 2006, zaštítěného panem prezidentem a panem primátorem. Bilanční konferenci. Místnost bychom mohli ozdobit dvěma panely. První by byl o Mozartově obci a nadpis by zněl: „Mozartovi Pražané mu rozumějí“. Na dalším panelu by bylo o mnoha z těch 15 účastníků projektu Mozart Praha 2006, ovšem tam by asi byl nápis delší, asi takovýto: „Zato pražští obchodníci s Mozartem - včetně těch příležitostných a jubilejních - mu nerozumějí vůbec“. Žijte blaze, bilančního textu se dočkáte.

Tomislav Volek