Na zkušenost tajemnice Mozartovy obce mgr. Milady Jonášové s redakcí časopisu Hudební rozhledy bezprostředně navázala zkušenost podepsaného předsedy Mozartovy obce, která rovněž stojí za sdělení i širší hudební obci.

V pátek 7. dubna mi zatelefonovala šéfredaktorka Hudebních rozhledů paní Hana Jarolímková. Tázala se, zda bych byl ochoten rychle napsat článek, v kterém bych se stručně vyjádřil k stati dr. Vituly, a to navazuje na vzpomínku prof. Strausse, s jejímž obsahem mne seznámila. Měl jsem - s předpokládanou znalostí věci - stručně objasnit, jak se to s Vitulou pojednávaným Kröperovým objevem a rekonstrukcí Mozartovy Zaidy má ve skutečnosti. Slíbil jsem vyhovět a v 1.45 po půlnoci jsem článek odeslal na e-mailovou adresu redakce. V sobotu jsem zjistil, že můj e-mail nebyl doručen, protože stránka paní Jarolímkové byla přeplněna. Odeslal jsem ho tedy - s malou korekturou – znovu. Co následovalo ? Nic. Žádné potvrzení o přijetí článku, žádné sdělení, že nebude publikován, prostě nic. A článek pak v Hudebních rozhledech nevyšel. Ani potom nenásledovala žádná omluva, žádné vysvětlení proč redakcí vyžádaný článek publikován nebyl. Kladu tudíž logickou otázku: jestliže si paní šéfredaktorka osobně vyžádala k určitému tématu od odborníka článek a pak ho neotiskla,

stalo se tak proto, že se do Hudebních rozhledů s rokem 2006 vrátil – formou členství v redakční radě - jejich šéfredaktor z ohavné normalizační éry, komunistický agitpropčík dr. Vičar, který musel hned po převratu 1989 redakci opustit a dnes má na jejich obsah znovu vliv ?

Stalo se tak proto, že v redakci má stále velké slovo dr. Jitka Slavíková, známá jako agentka Státní bezpečnosti?

Stalo se tak proto, že moje stať podstatně korigovala gejzír nesmyslů, které v Hudebních rozhledech o Mozartově Zaidě otiskl agent Státní bezpečnosti dr. Vitula ? -

Pokud nám paní šéfredaktorka odpoví, její odpověď otiskneme. Zatím zde přetiskujeme jen můj objednaný, leč nepublikovaný článek.

*

Požádán o stručné vyjádření sděluji: článek dr. Jiřího Vituly o Mozartově Zaidě je takový koncentrát neprofesionality a neznalosti, že ho nelze bez protestu přejít. Mozartova obec o něm pojedná na svých webových stránkách, zde jen pár fakt.

Mozartovu Zaidu už dávno nelze objevovat. Její partitura byla vydána 1957 v rámci kritické edice Neue Mozart Ausgabe, a to na základě autografní partitury, jež neobsahuje předehru, závěr díla a spojovací texty mezi áriemi, resp. ansámbly. Počínaje rokem 1866 byla opera příležitostně prováděna, obvykle v nějaké ad hoc úpravě. (Některé eviduje příslušné heslo ve 4. svazku Pipers Enzyklopädie des Musiktheaters, 1991). Z dosavadních nahrávek jsou nejlepší C. Davise, L.Hagera a P. Goodwina. Kapitolu o Zaidě zahrnoval i můj přednáškový cyklus Mozartovy opery, konaný počínaje rokem 1991 třikrát na Filosofické fakultě. V prosinci 1991 jsem uváděl její provedení v Českém rozhlase. V červnu 1995 byla v Praze provedena úprava Luciana Beria, který chybějící části dokomponoval (po svém).

Počin Andrease Kröpera, uskutečněný po pečlivé muzikologické přípravě, představuje další úpravu, vedenou záměrem umožnit vlastní scénické uvádění nedokončené opery s krásnou hudbou. Pro tuto úpravu je příznačné podstatné posílení vazby na známé (a tedy neobjevené!) libreto Franze Josepha Sebastianiho k staršímu singspielu Jos. Frieberta Das Serail, jež bylo autorské dvojici Mozart-Schachtner předlohou. (Mezitím už byla objevena i partitura tohoto Friebertova singspielu.) Kröper mnohem rozsáhleji než předchozí úpravy uplatnil Sebastianiho mluvenou spojovací prózu a podle ní i přemístil některá Mozartova prokomponovaná čísla. Je otázka, zda to divadelnímu účinu kusu prospěje. A mluvit o „rekonstrukci“ Mozartova díla není v dané situaci správné.

Tomislav Volek