Česká televize 2 přinesla 28. prosince 2003 a poté v několika reprízách v rámci nového cyklu Hudební toulky se Zdeňkem Mahlerem (režie R. Urban) dva pořady mozartovské. Provázelo je sdělení, že "dr. Zdeněk Mahler je charismatickým, dynamickým, přesvědčivým a poučeným vypravěčem," že "nám bude skvělým společníkem a průvodcem" a že se "dozvíme se, nakolik toto město ovlivnilo" Mozartův život a dílo. A to vše že vykoná "se šarmem sobě vlastním". Po takové upoutávce nebylo možno před obrazovku neusednout. Avšak ještě než se sám „poučený vypravěč“ objevil na obrazovce, už nás jako autor pořadů nepříjemně zaskočil názvy, jež pro ně zvolil a jež svou enormní slovní nadsázkou zněly poněkud barnumsky (= jako reklama cirkusové produkce): Pražské vzkříšení W. A. Mozarta a Pražské ukřižování W. A. Mozarta. Žel, to co následovalo, sráželo každého poučeného českého mozartovce na kolena a Mozartově obci nezbývá, než podat k předložené produkci kritický komentář, aby naše kulturní publikum nebylo zbytečně dezorientováno.

Dr. Zdeněk Mahler nepochybně patří k nejznámějším osobnostem našeho mediálního světa a našli se i tací, kteří si ho před časem přáli vidět dokonce ve funkci prezidenta republiky. Jistě k tomu přispívá i skutečnost, že se v posledních letech často objevoval na televizní obrazovce, kde se ujímal role vykladače osudů národa i poučeného dešifranta nejhlubších tajemství velkých osobností našich dějin. Předvedl nám, jak ví všechno a ještě víc o Tomáši G. Masarykovi, Bedřichu Smetanovi, Antonínu Dvořákovi ad. Několikrát předstoupil, aby vnesl jasno do historie svatovítské katedrály, a to od středověku k dnešku. A nyní s ještě větší suverenitou posluchačům vyložil, jak se to mělo s Mozartem a Prahou. Jeho řečnický projev, mimika a gestika, schopnost gradovat výklad k pointě, jež i bytosti méně chápající ozřejmí netušenou pravdu – to vše dokáže k obrazovce připoutat i ty, kdo se o kulturu a poznání dějin obvykle nezajímají. Není to skvělé ?!

Bylo by to skvělé, kdyby to nebylo spojeno s jedním zásadním problémem. Dr. Mahler při své cestě za posluchačskou odezvou naneštěstí používá i prostředky nedovolené. V pořadech, jež se vydávají za dokumentární a mají rozšířit naše poznání, si bezostyšně vymýšlí a fabuluje. Vytvořil si osobitou metodu - proč jí nedat jméno "zdeňkomahlerovská" ? - založenou na míchání ověřených fakt s naprostými výmysly. S její pomocí dal českému mediálnímu světu nový žánr moderních pohádek pro dospělé na historické motivy. Jako svou silnou zbraň v něm uplatňuje vršení detailů. Žel, valnou většinou se nejedná o detaily ověřené a objektivně doložitelné, nýbrž o pouhé výmysly, jejichž důsledkem je dezinterpretace historických událostí.

Uveďme pár příkladů.

V prvním pořadu řekne Mahler úvodem něco o Mozartově pobytu v Praze v lednu roku 1787, načež posluchače ohromí historickými detaily: A pak byl uveden do zednářské lože a oni mu zde jako odměnu vyplatili tisíc zlatých a pak mu přidali dalších tisíc zlatých a objednali si u něho novou operu. Když se ptal jakou, řekli mu: To si zvolíte vy sám. – Zní to pěkně, ale odpovídají tyto výroky skutečnosti ? Uvážíme-li, že o honorování Mozarta pražskou zednářskou loží nevypovídají známé dochované prameny zhola nic a známo je pouze to – na základě jednoho dopisu Leopolda Mozarta z března 1787 - že Mozart si z Prahy odvezl 1000 zlatých. To byla vysoká částka, rovnající se přibližně ročnímu příjmu velmi dobrého vídeňského hudebníka. Ale že by vezl z Prahy částku dvojnásobnou, a to jen jako odměnu od zednářů (snad za nějakou - leč nejmenovanou - kantátu ?), to jsou jednoznačně fabulantovy výmysly. Stejně jako představa, že si pražští zednáři objednali u Mozarta operu. Zednáři nebyli ani pořadateli Mozartovy pražské hudební akademie ani impresárii pražské italské opery. To vše namítám s výhradou, že uvedené výroky dr. Mahlera vycházejí ze znalosti jím objevených a dosud nepublikovaných pramenů. Pak by ovšem bylo záhadou, proč tak vzácné prameny dosud nepublikoval v nějakém odborném časopise…

Typicky mahlerovskou fabulaci představuje následující výklad o průběhu Mozartova pražského pobytu v roce 1787: Byl čas masopustu, odvedli ho na Staroměstské náměstí, křepčili mezi maškarami, a protože byla zamrzlá Vltava a už tehdy se bruslilo, tak připnuli Mozartovi brusle a on píše v dopise, že slabikoval na ledě. A pak skončili na Bertramce a tady kolem krbu seděli a Josefina si všimla, že Mozart už je trochu nepřítomný duchem a pohvizduje si, a tak se ho zeptala: Vy už asi víte, co budete skládat jako příští operu pro Prahu a on pravil: - Vím, bude to Don Juan, Don Giovanni.

Kromě faktu, že Mozartův první pražský pobyt spadal do období masopustu, jsou všechna další sdělení v této pasáži čirým výmyslem. Jde dokonce o kumulaci výmyslů ! Navíc se tu autor dopouští podvodu, jaký už nelze ani fabulantům tolerovat, a to když tvrdí, že Mozart psal v nějakém dopise o svém bruslení na Vltavě. V jakém dopise ? Mezi těmi, které jsou známy z kritického vydání mozartovské korespondence, se žádný takový dopis nenachází. Pakliže ho dr. Mahler někde nalezl, měl ho dávno zveřejnit. Zapůsobil by nepochybně jako naprostá senzace a cena mozartovské Prahy by jím dále stoupla. Jestliže se totiž - dle Mahlera - Mozart učil bruslit jako jednatřicetiletý v Praze na Vltavě, znamenalo by to mj., že tu začal s aktivitou, k jaké se neodhodlal nikdy předtím, např. jako desetiletý v lednu a v únoru 1766 na zamrzlých kanálech v Amsterdamu nebo v dospělosti na zamrzlém rameni Dunaje ve Vídni. Mozart, bruslící na zamrzlé Vltavě, by mohl naši milovanou řeku dostat do světového povědomí stejně silně jako se to později povedlo Bedřichu Smetanovi... Kdyby se ovšem nejednalo o Mahlerův výmysl…

Mahlerova potřeba kumulovat do výkladu množství vymýšlených detailů lecčím připomíná podobné kumulace v staropražských žánrových obrázcích Luďka Marolda. Ten ovšem maloval vše, co bylo před ním bezprostředně k vidění, kdežto Mahlerovo vyprávění se pohybuje v čase minulém a autor přitom předstírá, že ví o množství dosud netušených detailů k jednomu z Mozartových pražských pobytů. Své dezinformace pak graduje, když na vymyšlených detailech začne předkládat nový, dosud neslýchaný výklad.

Mahler například ví, v které místnosti a za kterým oknem spal v Praze italský libretista Da Ponte, a stejně tak přesně ví, že do tohoto okna házel Mozart časně ráno a oblečen jen v noční košili mandarinky… Mahlerova (předstíraná) znalost historického detailu jde tak daleko, že dokonce „ví“, co si o tomto Mozartově počínání myslely pod okny postávající trhovkyně ! Poslechněme si tu Mahlerovu žánrovou kresbičku s Mozartem jako hlavním aktérem: A protože si s sebou vzal svého libretistu Da Ponteho, zasadil se, aby ho ubytovali hned naproti v Platejzu, tamhle nahoře, co je balkon. Docházelo dokonce k tomu - právě proto, že intenzivně pracovali, – že někdy Mozart časně po ránu, ještě byl v noční košili a v čepici, už házel z okna mandarinky naproti do oken, aby probudil Da Ponteho s tím, že potřebuje dopsat verše. Tady byly trhovkyně, které samozřejmě na takovéhle scény nebyly zvyklé, takže to sledovaly s tím, že si ťukaly na čelo.

Zdeněk Mahler ve funkci televizního reportéra z roku 1787 nám dopřál i pohled do zkoušky na Dona Giovanniho. Umělci si během ní dali (češtinářsky ledabylý Mahler ovšem říká, že umělci si „nechali“) prostřít večeři na scéně, a v tom ztuhli, protože se z chodby ozvaly dunivé těžké kroky a oni se domnívali, jestli nepřichází komtur, a když se otevřely dveře, vešel robustní stařec, Casanova, obtěžkaný lahvemi mělnického vína… Jak nádherný historický detail nám tu fantazírující vypravěč naservíroval ! Večeřící pěvci zřejmě byli při zmíněné zkoušce v kostýmech a o to snadněji asi propadli nesmyslné představě, že jsou na večeři u Dona Giovanniho, na niž - jak věděli – přijde v dramatu i komtur, takže – dle Mahlerova svědectví - „ztuhli, protože se z chodby ozvaly dunivé těžké kroky“. Zřejmě v úleku, že by si "kamenný host" mohl s hříšným svůdcem odvést i je, že ano, myslel jste to tak pane Mahlere !? Popisovaný úlek však byl zbytečný, protože dunivým krokem nepřicházel komtur, ale Casanova, který – opět dle svědectví českého fabulanta z 21. století – nesl pěvcům mělnické...

Také k poslední fázi přípravy premiéry Dona Giovanniho zná dr. Mahler – jako jediný člověk na světě ! – ještě množství detailů: Aby se Mozart nerozptyloval, rozhodl ředitel, že bude nejlépe, když ho ubytuje na Bertramce. Ale to vůbec nebylo prozřetelné rozhodnutí, protože bylo právě vinobraní, Mozart sem zval soubor, toulali se po vinicích, hráli nejrůznější hry, hráli samozřejmě i kuželky, Mozart vyfukoval mýdlové bubliny, takže se stalo, že den před premiérou přišel ředitel na to, že ještě neexistuje předehra. A zbláznil se a rozehnal společnost s tím, že uložil Mozartovi ultimativně: Ráno v šest hodin tady budou rozepisovači. Dělejte, co chcete ! A Mozart si půjčil od Duška župan, a poprosil Josefinu Duškovou, aby navařila punč a Konstanci řekl, aby si sedla vedle něho a vyprávěla pohádky. Ne proto, že by ho extra zajímaly, ale aby neusnul, a během čtyř hodin tu noc složil 292 taktů fantastické předehry. Ráno ho kopisté našli, jak leží vedle těch nastlaných archů a zpívá ze sna…

Z tohoto textu – pokud by byl brán vážně – by se mozartovské bádání dozvědělo –, že právo rozhodovat o hostech na Bertramce měl pražský italský operní impresário. Zatímco se dosud vědělo o Mozartově zálibě v kulečníku, podle Mahlera byla zřejmě na Bertramce pro Mozarta vybudována i dráha pro hru v kuželky. Reportérský popis všeználkovského vypravěče, v němž nezůstal přehlédnut ani župan tělesně postiženého Duška na Mozartovi, vrcholí bizarním pohledem na Mozarta, kterak za ranního rozbřesku leží na Bertramce vedle „nastlaných archů a zpívá ze sna“. Mahlerovo sugestivní líčení zde navozuje představu další – žel nevyužité - scény z Formanova Amadea.

  Stejnou metodou vytvořil dr. Mahler i svůj druhý mozartovský program o skladatelově pražském „ukřižování“. To mělo zřejmě spočívat v tom, že Mozartova opera La clemenza di Tito, komponovaná k oslavám pražské korunovace Leopolda II., vzbudila – dle Mahlera - tak velkou nelibost panovnické dvojice, že kvůli ní porušila všechny společenské konvence své doby. Mahlerova fabulační posedlost v tomto bodě vyvrcholila. Před citací jeho textu upozorňuji čtenáře, že korunovační opera byla v Praze provedena celá a císařovna přitom ani zdaleka neosvědčila tak špatné chování, jaké ji připisuje dr. Mahler:

 Odehrálo se pouze jedno dějství, protože v průběhu děje došlo k tomu, že rebelové podpálili palác antického vladaře Tita, což už novopečená vladařka nevydržela, takže na celé divadlo vykřikla: Porcheria. Svinstvo. A císařský pár a dvůr divadlo opustili. – Dokonce mezi dvořany se říkalo, že Mozart je hudební sansculotte, který je schopen složit německou Marseillaisu. V každém případě to pro Mozarta znamenalo definitivní ortel. Byl vyřízen u dvora. Došlo k ukřižování.

  Jako autor studie o vzniku Mozartova Tita, publikované 1960 v salcburské mozartovské ročence a dokazující mj., že Mozart obdržel ve Vídni objednávku na kompozici této opery sedm neděl před určeným datem její premiéry, mohu označit novátorského interpreta dr. Mahlera za posledního, kdo stále ještě opakuje stařičkou legendu, že Mozart musel složit pražskou korunovační operu za 18 dní.

Několik Mahlerových „perel“ závěrem. Jemu a jenom jemu je známo, že za Mozartova posledního pražského pobytu komentovala Dušková jeho vzhled slovy: Vypadá jak z tvarohu. Stejně tak jenom on ví, že na Karlově mostě u výklenku, kde je Pieta, a při pohledu směrem na Myslivečkův mlýn, pronesl Mozart k Josefině Duškové : Od té doby, co Mysliveček zemřel, já už jsem od něho nic nového neslyšel.

K Mahlerovým výmyslům o Casanovově naplněné věštbě o datu Mozartovy smrti a k jeho dalším fabulacím už nemá smysl se vyjadřovat. Metoda je jasná a stejně jasné snad je, že pro výklad mozartovského fenoménu je nepřijatelná. I z toho důvodu, že u dr. Mahlera evidentně dominuje jeho potřeba sebeprezentace a nikoliv úcta k dílu velkého genia. To zůstává proslulému televiznímu vykladači velkých hudebních tvůrců minulosti očividně zcela vzdáleno…

Tomislav Volek