S blížícím se velkým mozartovským jubileem
v roce 2006 začíná i konjunktura
nedouckých textů, v mnoha případech jen parazitujících na jménu, životě a díle
velkého genia. Mozartova obec si proto v dané situaci klade za jeden ze
svých aktuálních úkolů čelit - pokud síly stačí - dezinformacím, které se z takových
produktů jen řinou. Je naším nejvyšším zájmem, aby život a dílo osobnosti, která
značnou částí svého díla vystoupila nad standardní kapacity vnímání a rozumění,
nebyla dezinterpretacemi stahována do roviny nejobyčejnější obyčejnosti a tam
ještě přízemními tvory dehonestována. Chceme přispět k tomu, aby si co největší
část české kulturní veřejnosti mohla ujasnit, že pochopení tak velkého díla jako
je Mozartovo nepřichází samo, jen příležitostným pasivním poslechem, ale u mnoha
skladeb vyžaduje úsilí nejen ze strany interpretů, ale i ze strany posluchačů.
Jako ostatně každé stoupání k výšinám….
V pátek 5.11.2004 večer dostala na rozhlasové stanici Český rozhlas 3
Vltava velkou příležitost dr.
Vyšla z
tématu, které v dnešní době už hraničí s tematikou bulvárního tisku: otrávil
Salieri Mozarta či ne ? Důvodně začala svůj text dobovou novinovou zprávou z
Prahy, načež se 1soustředila především na Puškinovu hru "Mozart a Salieri".
Bohužel se jala přičítat uvedené legendě přímo klíčovou historickou roli a
prohlásila o ní nesmyslně, že "ovlivnila celý proces osvojování a hodnocení
Mozartova díla". Navíc v průběhu
pořadu začala její textace nabývat na ledabylosti a z rozhlasových vln začaly
vystupovat pravé perly typu: "Nejlepším vídeňským skladatelem své doby se stal
Mozart až po smrti." Spěchající autorka zřejmě chtěla říci, že pověsti nejlepšího skladatele oné doby
se Mozartovi dostalo až po smrti. (Pochybenost hodnotových soudů, pracujících v
oblasti umělecké s kategorií "nejlepší",
nechme raději stranou.)
Za zcela nepřijatelnou však považujeme skutečnost, že
svůj pořad zaměřila dr. Reittererové k trapné dehonestaci Mozarta. Začala
prohlašovat a jakoby historickými dokumenty dokládat, že Mozart si vymýšlel, že
má ve Vídni nepřátele a že jimi jsou zvláště Italové z dvorní opery v čele s
kapelníkem Salierim. Doslova prohlásila: "Nejprve si Mozart nepřátele vymyslel
jako obranu před otcem a posléze v ně začal sám věřit." Především: co mínila
obranou před otcem ? Leopold snad na svého syna útočil ? Samozřejmě nikoliv, to
jen si autorka budovala cestičku k dehonestujícímu tvrzení, že Mozart potřeboval
"mít před svým otcem nepřátele, kteří mu znemožňují závratnou kariéru".
Když odhlédneme od autorčiny
jazykové nedbalostí zjistíme, že interpretuje Mozartovu situaci ve Vídni 80. let
18. století tak, že Mozart byl se
svým tamějším postavením nespokojený a vinu za ně sváděl na nepřátele, kteří
však ve skutečnosti neexistovali. K takovému výkladu může dospět jen ten, kdo
předtím nestál např. před úkolem vysvětlit, jak to, že autor veleúspěšného
singspielu Únos ze serailu, který se
po úspěchu na scéně dvorního singspielového divadla rychle stal repertoárovým
číslem všech německojazyčných hudebních divadel ve střední Evropě, nedostal ve
Vídni objednávku na další dílo toho druhu. Když pak německé singspielové divadlo
patronované dvorem ve Vídni zkrachovalo a císař znovu povolal italské umělce, v
jejichž čele znovu stanul Salieri, Mozart od této instituce samozřejmě žádnou
operní objednávku nedostal. (Objednávka hudby k Divadelnímu řediteli samozřejmě nebyla
objednávkou opery a společenský večer u dvora, během něhož byla provedena, měl
předem daného skladatelského vítěze, jímž byl samozřejmě Salieri, který
uměleckou složku večera aranžoval a sám se na ní autorsky také podílel.) Trvalo
několik let, než Mozart konečně na
scénu vídeňského dvorního divadla pronikl, o což se zasloužil - sleduje přitom
vlastní zájem se svou Figarovou svatbou
- dvorní libretista Lorenzo da Ponte.
Když dr. Reittererová chtěla svým Mozarta degradujícím výrokům dodat
alespoň zdání opory v historických faktech, neváhala se dopustit řady závažných
profesionálních prohřešků: citujíc ze dvou dobových pramenů, tj. z jednoho
Mozartova dopisu a z první mozartovské monografie, kterou v roce 1798 v Praze
vydal prof. F.X.Němeček, obě citace
si nepřípustně upravila. Zcela dle osvědčené metody dezinterpretačních
manipulací: když z dobového pramene tu něco vynecháte, tu smysl některého výroku
pozměníte překladem, některé výroky přeskupíte atd. - můžete hravě i genia vylíčit jako zapšklou, ne-li přímo
bezcharakterní bytost nižší kategorie. -
V podání
dr. Reittererové se tak stalo následujícím způsobem. Z Mozartova dopisu otci z 2.července
1783 (mimochodem: dochovaného v bratislavském městském archivu) je známo, že
Mozartova švagrová Aloisie Langeová skladatele požádala, aby pro ni složil dvě
árie do Anfossiho opery Il curioso
indiscreto, v níž měla převzít roli Clorindy. Udělala tak proto, že už
mnohokrát měla s jeho áriemi úspěch a
důvodně si i tentokrát slibovala mít s nimi větší ohlas u publika než
mohla dosáhnout původními áriemi Anfossiho. Mozart její přání splnil. Historička
Reittererová nechává důvody takové volby interpretky bez komentáře a všímá si jen toho, že obdobné přání
předložil Mozartovi i jeho známý tenorista Valentin Adamberger a Mozart je
rovněž splnil. Co však v jeho případě
udělal mocný kapelník Salieri ? Jak vyplývá z citovaného Mozartova dopisu
Salieri si jednoho dne svého podřízeného Adambergera zavolal a přednes nové
Mozartovy árie místo původní Anfossiho mu rozmluvil. Podle Reittererové z toho
Mozart bezdůvodně vyvozoval
představu o Salieriho nepřízni. Autorka se ovšem neobtěžuje zauvažovat o tom,
proč si Salieri nedovolil požádat o totéž jako Adambergera Mozartovu švagrovou
Langeovou. Nepochybně mohl počítat s tím, že by mu odporovala a navíc by o
věci v plném rozsahu informovala Mozarta - a to zkušený intrikán Salieri
nechtěl, neboť jaké vysvětlení by mohl dát Mozartovi ?
Vnějškově
nenápadnému leč účinnému bojkotu všemocného operního kapelníka Salieriho se
Mozart v daném případě snažil čelit tím, že trval na tom, aby v tisku libreta
bylo na jeho autorství jím komponovaných árií výslovně upozorněno. Bylo to snad
přemrštěné a malicherné jednání ? Dnešní autor by se choval jinak ? Leč tady
nejde o dvě různé interpretace historického pramene, nýbrž o to, že dr.
Reittererová v tomto bodě dovolila zmíněnou pasáž z Mozartova dopisu volně
přepracovat na doslova hloupý výrok: „…Nechal jsem /tv: správně česky mělo být
v překladu „dal jsem“/ vzkázat hraběti Rosenbergovi, že ty árie nevydám z
ruky, leda že budou v libretu otištěny s mým jménem.“ Jak známo, v tištěném
libretu je publikován jen text opery, nikoliv hudba, proto v něm nemohly být
otištěny žádné Mozartovy árie. A text árií samozřejmě nepocházel od Mozarta,
takže by ani na něj nemohl uplatňovat žádný autorský nárok. V citovaném dopise
ve skutečnosti stojí něco zcela jiného, že totiž Mozart dal k libretu připojit v
italštině a v němčině oznámení (Avertimento - Erinnerung), že dvě árie, otištěné
na straně
Dále:
autorčino tvrzení, že si Mozart nepřízeň italského dvorního kapelníka Salieriho
vymyslel a že z jiných zdrojů než z Mozartových dopisů o intrikách proti
Mozartovi prý „nezjistíme nic“, jak doslova napsala, je buď projev apriorního záměru nebo
prokazatelná neznalost. Přehlíží se jím např., že když v dubnu 1786 přijeli
manželé Duškovi z Vídně do Salcburku, potvrdili Leopoldovi, že „Salieri mit
seinem ganzen Anhang“ (Salieri s celým svým zástupem) pracuje proti Mozartovi
„kvůli jeho mimořádnému talentu“. Dále: neexistuje snad svědectví Mozartova žáka
Johanna Nepomuka Hummela, že „Salieri na Mozartova velkého genia žárlil“? Když i
pěvec O'Kelly, z vlastního působení znamenitě obeznámený se situací ve vídeňské
opeře, ve svých Pamětech zmínil Salieriho intriky vůči Mozartovi, rozhodla se
dr. Reitererová jeho svědectví jednoduše odmítnout a navíc připojit výzvu mozartovským badatelům, aby
nepřeceňovali věrohodnost takových pramenů jako jsou dopisy a memoáry. Podle
jejích představ zřejmě mozartovští badatelé představují mezinárodní obec
hlupáčků, které bude třeba teprve odborně doškolit.
Sama jim vzápětí dává v zacházení s memoáry pozoruhodný příklad. Poté,
co z pamětí libretisty Da
Ponteho ocitovala poeticky laděnou větu, že Salieri v Paříži „své krásné
lidové melodie utopil v Seině“, připojuje tento komentář: „Vida, teorie o
spiknutí Italů vedených Salierim se zde povážlivě trhá.“ Jakou „teorii¨ a jaké
„spiknutí Italů“ vyvracejí Da Ponteho slova o „utopených melodiích“ Salieriho ?
Co tady vyplývá z čeho ? Jak této svérázné interpretaci historického pramene
rozumět ? -
Nepřehlédnutelné jsou též autorčiny manipulace při citování
z mozartovské monografie F. X. Němečka z roku 1798. Nejen že tu pro
potřeby své dezinterpretace spojila dva výroky z různých míst monografie
v jeden, ale v překladu z němčiny do češtiny zvolila mnohem
expresivnější výrazy než jsou v Němečkově textu. Když potom rozhlasový čtec
ještě hlasem a vzrušenou dikcí dále slova
Němečkova textu „upravil“, byl rozhlasovému posluchači nabídnut obraz
vídeňského skladatele Mozarta a jeho českého ctitele a znalce jako dvou
nesmyslně předpojatých osob, neprávem pomlouvajících solidního kapelníka
Salieriho.
I v tomto případě se záměr dehonestovat Mozarta u
autorky propojil s mnohou neznalostí. Když je např. v Němečkově textu použit
výraz "Faktion", což je dobový výraz pro silně angažovanou politickou stranu,
předpokládá v historii nepříliš poučená a ledabyle pracující paní Reittererová,
že jde o tiskovou chybu a ve své verzi Němečkova textu použije slovo "frakce", čímž výrok ztrácí na
srozumitelnosti a ubohý profesor
Němeček vypadá jako trapný pisálek.
Jestliže si autorka troufá vstoupit na pole mozartovské
a salierovské problematiky i bez znalosti italštiny a k tomu pracuje ledabyle,
nemůže překvapit její tvrzení, že jedna společensky významná Salieriho opera se
jmenovala „Únos Evropy“, zatímco se jmenovala „L´Europa riconosciuta“, což lze i
s ohledem na děj opery překládat jako „Znovunalezená Evropa“ (její únos patřil
do prehistorie operního děje). Podobně název jiné jeho opery „La scuola
de´gelosi“ zní v překladu „Škola žárlivců“ a nikoliv „Škola
žárlivosti“.
Autorčiny neznalosti jiného řádu se projevují např. v
jejím nástinu vzniku vídeňského singspielu. Připisuje ho totiž přání Josefa II.,
kterého měl v té věci inspirovat švédský král Gustav III…Něco takového zní
jako výron čirého monarchismu ve vědě, což u dlouholeté členky nejrevolučnější a
nejpokrokovější strany překvapuje zvlášť silně. Pro vysvětlenou: tak jako nový
divadelní druh nevznikl na přání vladaře, tak také nezanikl, když Josef II. dal
za pár let své dvorní singspielové divadlo zase zrušit. Císař pán měl sice moc
zřídit divadelní instituci,
ale neměl moc založit či zrušit hudebnědivadelní druh.
V tomto
lamentu nad bědným mozartovským textem a pořadem dr. Reittererové by bylo možno
pokračovat ještě dlouho, ale není to příjemná práce, i proto, že některé chyby
jsou nevysvětlitelné. (Proč např. ve výroku císaře Josefa II. z 1788 zaměnila -
citováno dle originálu - slovo "Schauspiel" nesmyslně za "Singspiel" ? Vždyť
dvorní singspielové divadlo už neexistovalo ?)
Zakončeme autorčinou nejkřiklavější muzikologickou
hrubkou. Dlouhou závěrečnou pasáž
pořadu vystavěla na nepochopitelné záměně dvou nejvyšších hudebnických
funkcí u vídeňského dvora, tj. dvorního kapelníka a dvorního skladatele, obojí
ve spojení s Mozartem a Salierim. Popsala sice správně úkoly a povinnosti
dvorního kapelníka, ale naprosto mylně se domnívá, že se Mozart ucházel o tuto
funkci a klade potom otázky stejně sugestivní jako věcně nesprávné: „Byl by
Mozart lepším císařským úředníkem než Salieri?“ Zajisté nikoliv. Stejně tak
záporně musíme odpovědět na další otázku pí Reittererové „Opravdu se obával
dvorní skladatel Salieri svého konkurenta?“ Odpověď musí tentokrát být: ve
věcech mimouměleckých zajisté nikoliv !. Problém je ovšem v tom, že Salieri
nebyl dvorním skladatelem, nýbrž dvorním kapelníkem, a Mozart neměl zájem o
místo dvorního kapelníka, ale o místo dvorního skladatele, jímž byl až do své
smrti v roce 1787 Ch.W.Gluck. A dvůr mu toto místo nesvěřil, nechal je
neobsazené a Mozart se nestal „c. a k. komorním skladatelem“, jak napsala pí
Reittererová, nýbrž jenom jedním z dvorních „komorních hudebníků“
(„Kammermusiker“, viz jeho jmenovací dekret ze 7. 12.
1787).
Celkově lze o výkladu dr. Reittererové konstatovat, že
a)
je vinou
nedostatečné faktografické znalosti pln věcných chyb, nesprávných tvrzení a
omylů,
b)
není založen na
vlastním zkoumání a znalosti pramenů, ale především na knize nemuzikologa (!)
Volkmara Braunbehrense Salieri. Ein
Musiker im Schatten Mozarts ? (1989).
c) dr. Reittererové se
nepodařilo vymanit se ze závislosti na
primitivním ideologickém přístupu, jak ho její generaci vštěpovala
marxistická muzikologie, což ukázkově dokládá např. její přímo soudružsky
formulovaný apel - "Neměli bychom se konečně namísto věčného hledání co Mozarta
a Salieriho rozdělovalo, pokusit najít co je spojovalo ?" Výrok jak ze stranické
schůze, jímž chce moudrý straník přivést všechny k vytoužené jednotě ! Co na
tom, že takto nevypadají otázky, jež klade a má klást dochovaným pramenům
historik, že takto vypadají otázky, za nimiž stojí apriorní předpojatost, vědomí
toho, co chce manipulant s fakty z historických pramenů vyčíst. - Jako pamětník
totalitní éry jsem v posuzovaném pořadu dr. Reittererové podvědomě slyšel
pronést na adresu mozartovských badatelů ještě jednu klasickou větu z
myšlenkového arzenálu té doby: „Takhle ne, soudruzi !“
Tomislav Volek