Wolfgang Amadeus Mozart
Milada Jonášová
Psát o
skladatelské osobnosti, jejíž obraz byl v posledních desetiletích vystaven
v obecném povědomí dost podstatným deformacím, je úkol obtížný. Do představy
mnoha lidí se dostal velice zkreslený obraz tvůrce geniálního, avšak
infantilního, jenž byl – bez svých zásluh – “zhůry” obdarován nadáním zcela
mimořádným. Lidsky je však představován v podobě vulgárního, pubertálně
nevychovaného mladíka, obhroublého alkoholika a nezodpovědného člověka,
střídajícího množství žen a oddávajícímu se hazardní hrám.
Producenti
těchto “objevných” a “progresivních” interpretací Mozarta, které šířily a dále
šíří divadelní scény a vedle nich i filmařský a televizní svět, si starosti
s autenticitou Mozartovy osobnosti skutečně nedělají. Proč také. Jejich
výklady Mozartovy osobnosti přece velice dobře zapadají do názorového rámce
dnešní doby, ve kterém se veškeré hodnoty výjimečnosti, nedostupnosti a
geniality zdají něčím provokativním, nemístným, což lidský egoismus doby nerad
přijímá. Proto je velice vítaný a diváckou obcí radostně aplaudovaný výklad
spisovatelů, režisérů, dramaturgů ad., kteří osobnost doslova “stáhnou” do
průměrnosti nebo ještě raději až do podprůměrné lidské úrovně.
Pokusme se
nyní uvést proti této deformované představě některé protiargumenty, které
čerpají z dobových dokumentů. Primárními prameny, pravdivě vypovídajícími
o Mozartově osobnosti jsou především jeho dopisy, jichž se dochovalo více než
tomu bylo u jiných skladatelů 18. století, jeho kompozice a vzpomínky
současníků. Na základě dochované korespondence tak můžeme poznat hlavní
charakteristické rysy jeho osobnosti, jeho názorový svět i společenské a
umělecké prostředí tehdejší doby.
Pronikavá
schopnost pozorování světa kolek sebe a možnost vlastní umělecké tvorby
představovaly podstatné prameny Mozartova života. Jeho svět byl ve svém základu
odlišný od běžného světa jeho vrstevníků měšťanského stavu, který definoval
ideály státu, náboženství, morálky a sociálních konvencí. Formoval se již od
dětských let bezprostřední konfrontací s nejvyšší vrstvou společnosti,
která se sice v jeho raném věku obdivovala jeho mimořádnému nadání, avšak
pro kterou se svým přesahujícím talentem stával s přibývajícím věkem
nepřijatelným. Cesty, které jeho otec Leopold Mozart organizoval, aby
společnosti předvedl svého mimořádně nadaného syna – a také dceru –, měly kromě
poznání, výdělku a nových kontaktů získat Wolfgangovi kapelnické místo u
některého evropského dvora. Wolfgangova celoživotní snaha získat důstojné místo
dvorního skladatele nebo kapelníka zůstala především v důsledku závisti a
intrik průměrných skladatelů a umělců kolem něho, obávajících se konkurence,
nenaplněna. Tak již v roce 1768 byla ve Vídni znemožněna premiéra
Mozartovy opery La finta semplice. Otec Leopold o tom psal: Skladatelé,
mezi nimiž je Gluck jednou z hlavních osobností, podnikli všechno, aby
nedošlo k provedení opery. Přemlouvali zpěváky, štvali orchestr a
vynaložili vše, aby ji znemožnili. (dopis Leopolda M. Lorenzu Hagenauerovi
dne 30. července 1768 z Vídně). Nebo jiný příklad z dob pozdějších. O
intrikách proti Le nozze di Figaro psal Leopold Mozart Wolfgangově
sestře dne 18. dubna 1786 ze Salzburgu: Dne 28. bude Le nozze di Figaro po
prvé provedena. Bude už dost na tom, bude-li mít úspěch, protože vím, že má
proti sobě ohromně silnou oposici. Salieri se všemi svými přívrženci se opět
pokusí uvést nebe a zemi do pohybu. Dušek mi nedávno řekl, že Tvůj brat má
tolik úkladů proti sobě, protože se pro svoje mimořádné nadání a dovednost těší
takové úctě.
Se závistí se
Mozart setkával již mezi svými kolegy v Salcburku, kteří jistě
s posměchem komentovali jeho návraty z cest, na kterých očekávané
místo u dvora nezískal. Napjatou situaci Mozart popsal krátce před sporem
s arcibiskupem v roce 1781 v dopise otci z Vídně: Ve dvanáct
hodin již obědváme – pro mne bohužel trochu brzo. U stolu sedí oba páni, páni
tělesní a duchovní komorníci, pak kontrolor, pan Zetti, pekař, dva kuchaři,
Ceccarelli, Brunetti a – moje maličkost. – NB. Oba osobní komorníci sedí
v čele stolu – mám aspoň tu čest, že sedím před kuchaři. – Inu – myslím
si, že jsem v Salcburku. U oběda se dělají hloupé a hrubé žerty; se mnou
nikdo nežertuje, protože nepromluvím ani slova, a když musím promluvit, tedy jen
co nejvážněji. – Hned, jak se najím, jdu si svou cestou.
Dalším
aspektem jeho osobnosti byla bystrá, pronikavá inteligence. Jako člověk silně
senzibilní vnímal své okolí, kulturní a společenské prostředí, které v dopisech
velmi živě a poutavě popisoval a komentoval. Jeho velice bystrý postřeh se
odrážel i v psychologických charakteristikách osob svého okolí. Právě tato
schopnost pozorovat charakterové kvality a motivace jednání osob, se kterými
přišel do styku, měla v jeho tvůrčí činnosti podstatný vliv na dramatické
prokreslení charakteristiky postav jeho oper.
Humor a
ironie, objevující se v jeho korespondenci od dětství až po zralý věk
v podobě žertů s rýmy, se slovy, s vymýšlenými přezdívkami osob,
byl rovněž jedním rysem jeho přirozenosti. I první Mozartův životopisec
František X. Němeček, když popisoval jeho poslední odjezd z Prahy
v září 1791, tuto Mozartovu vlastnost komentoval: Jeho pleť byla bledá
a tvář smutná, ačkoliv přece jen se ještě často projevoval jeho živý humor ve
společnosti přátel veselými žerty. Rovněž tento charakterový aspekt jeho
osobnosti můžeme pozorovat v promítnutí do jeho operních, i
instrumentálních kompozic, do kánonů apod. Jako zvlášť vhodný příklad lze uvést
finále druhého jednání Dona Giovanniho. Veliký úspěch pražského
provedení Mozartovy opery Le nozze di Figaro začátkem prosince 1786
v Nosticově divadle se stal podnětem k pozvání skladatele do Prahy. Již na
sklonku roku 1786 mu byl členy “pražského orchestru a společností znalců a
milovníků hudby” poslán zvací dopis. Výsledkem skladatelovy lednové návštěvy
v roce 1787 bylo mj. uzavření smlouvy mezi Mozartem a Pasqualem Bondinim
na novou operu pro podzimní stagionu. Tou se stal Don Giovanni na text
vídeňského dvorního básníka a libretisty Lorenza da Ponte (premiéra 29. října
1787), který byl rovněž autorem libret Mozartových oper Le nozze di Figaro
(premiéra ve Vídni 1. května 1786) a Così fan tutte, ossia La scuola
degli amanti (premiéra ve Vídni 26. ledna 1790). Do finále opery Il
dissoluto punito, ossia Il Don Giovanni zašifroval Mozart i řadu aktuálních
humorných narážek. Mozartovské bádání z nich mnohé dešifrovalo,
k čemuž přispěl i český badatel
Na Mozartově
umělecké formaci měla podstatný vliv jeho rodina. Narodil se 27. ledna 1756
v Salcburku jako sedmé, poslední dítě Leopolda Mozarta a Anny Marie, roz.
Pertlové. Dětský věk přežil pouze Wolfgang a jeho sestra Maria Anna, zvaná
Nannerl. Skladatel, houslista a teorbista Leopold Mozart pocházel
z Bavorska, z řemeslnického rodu, jeho otec a strýc byli knihaři
v Augšpurku. Byl původně určen ke kněžskému stavu a studoval na universitě
v Salcburku, na které dosáhl bakalářského stupně. Leopoldův racionalismus,
v soukromí velice kritický, ale ve společenském styku obezřetný, se postupně
dostával do nesouladu s Wolfgangovou spontánní otevřeností ve vztazích k
okolí, s jeho bezelstnou důvěřivostí, ale i důvodnou hrdostí a
ctižádostivostí. Konflikt, který nastal mezi Mozartem a arcibiskupem na jaře
1781, zkomplikoval i vzájemné vztahy otce a syna. V březnu 1781 byl
Wolfgang povolán z Mnichova, kde byla krátce předtím s velikým
úspěchem provedena jeho opera Idomeneo, do Vídně, a to na rozkaz
samotného arcibiskupa, který tam tehdy se svým dvorem pobýval po dobu oslav
nástupu Josefa II. na císařský dvůr. Spor mezi Mozartem a arcibiskupem, který
detailně dokládá dochovaná korespondence a se kterým se Leopold nikdy nesmířil,
vyvrcholil Mozartovým odchodem z arcibiskupových služeb. Dne 16. května
psal Wolfgang otci: Neočekával jsem ani nic jiného, než že mi v prvním
rozčilení, když se celá věc stala tak nenadále (neboť jste mne již najisto
očekával), napíšete všechno tak, jak jsem pak skutečně musel číst. – Teď jste
však všechno lépe rozvážil, pociťujete jako čestný muž silněji mou urážku –
víte a uznáváte, že to, na co jste vždy pomýšlel – se už nemusí stát, že to už
je nyní skutkem. Ze Salcburku se nedá tak snadno odejít. – Tam je pánem, ale
pro Vídeň je zmetkem, tak jako já jsem zmetkem pro něho. – A pak – věřte mi, že
znám sebe, znám svou lásku k Vám. Arcibiskup by mi byl pár set zlatých
přidal – a já – já bych je byl přijal a zase by se opakovala stará historie. –
Věřte mi, nejdražší otče, že musím vynaložit všechnu svou sílu, abych Vám
napsal, co mi radí rozum – Bůh ví, jak těžce se s Vámi loučím. Ale kdybych
i měl jít žebrat – nechci již nikdy sloužit takovému pánu. – Jakživ na
to nezapomenu. A – prosím Vás, prosím Vás pro všechno na světě, posilujte mě
v mém rozhodnutí a neodrazujte mne z něho. – Ochromíte mě, – neboť
mým přáním a mou nadějí je nabýt cti, slávy a jmění, a pevně doufám, že Vám víc
prospěji ve Vídni než v Salcburku.
Wolfgangova neobyčejná schopnost vcítění se do povah okolních lidí byla
průvodním jevem jeho mimořádné senzitivity. V tomto smyslu je zvlášť
výmluvná jeho korespondence s manželkou Konstancí. Jejich svatba se uskutečnila
4. srpna 1782 v chrámu sv. Štěpána ve Vídni, a to krátce po úspěšné
premiéře singspielu Die Entführung aus dem Serail (16. července 1782).
Mozartovo manželství, jemuž předcházely mnohé nechutné intriky ze strany
Weberovy rodiny a neochota Leopolda dát k němu otcovský souhlas, bylo
určitým způsobem důsledkem jeho nenaplněné lásky k již provdané
Konstancině sestře Aloysii Weberové. Přes všechno Mozartovo úsilí o vzájemné
porozumění se manželství s Konstancí stávalo postupně spíše přítěží než
oporou a zdrojem tvůrčí posily. Rovněž obtížná finanční situace jejich vztah
komplikovala, zvlášť když rodinný rozpočet byl tíživě postihován útratami
Konstance během jejích lázeňských pobytů v nedalekém Badenu. Z manželství
Wolfganga a Konstance se narodilo 6 dětí, z nichž dětský věk přežili pouze
Karel, narozený
Podobně jako v rodinném životě se jeho senzibilita projevovala i
v přátelství. Jeho přirozená dobrota a důvěřivost však byla příčinou
mnohých zklamání. Mezi jeho přáteli byli jak hudebníci (Wendling, Cannabich,
Holzbauer, Fiala, Žák–Schack, ad.) a skladatelé (především synovský vztah
k Josephu Haydnovi), tak několik vrstevníků z jiných oborů (lékař
Barisani), několik zednářských spolubratří (Puchberg) a do jisté míry i někteří
z představitelů aristokratické vrstvy (baronka von Waldstätten, hraběnka
Thunová ad.).
Právě
prostřednictvím častých cest Evropou se rozvíjelo Mozartovo vzdělání.
S tím bezprostředně souvisely i jeho jazykové znalosti. Postupně ovládl 5
jazyků – kromě rodné němčiny latinu, italštinu, francouzštinu a angličtinu.
Např. o své znalosti francouzštiny napsal ve svých 21 letech otci
z Mnichova: Paní je Francouzska, neumí téměř německy, mluvil jsem
s ní stále francouzsky. Neostýchal jsem se mluvit, řekla mi, že nemluvím
právě špatně, že mám dobrý zvyk mluvit pomalu, a proto je mi dobře rozumět. Jeho
výjimečné nadání budilo pozornost svého okolí již v Salcburku. Proto se
Leopold rozhodl podniknout s dětmi několikeré cesty, které měli Wolfganga nejen
seznámit s hudební kulturou tehdejší doby, ale především získat mu místo u
dvora. Setkání s předními osobnostmi tehdejšího hudebního světa mu pomohlo
poznat mnoho skladatelských škol a technik (např. v Londýně setkání s J. Ch.
Bachem, v Ludwigsburgu s N. Jommellim a Nardinim, v Paříži se
Schobertem, Eckardem, literátem baronem Grimmem, v Mannheimu
s koncertním mistrem Cannabichem, kapelníkem Holzbauerem, flétnistou J. B.
Wendlingem). Jeho cesty byly směrovány do velkých center hudebního života
tehdejší Evropy: Mnichova (1762, 1774, 1781), Vídně (1762, 1767, 1768,
1773/1774, 1781), Paříže a Londýna (1763–66), Mnichova–Mannheimu–Paříže
(1777–1780). Velice významné podněty přinesly Mozartovi jeho návštěvy Itálie.
Celkem tři italské cesty, které podnikl v letech 1769–1771, 1771,
1772–1773, měly podstatný vliv na jeho kompoziční práci. Uspořádal mnoho
koncertů, navštívil mnoho oper, setkal se s předními osobnostmi
politického i hudebního světa (v Miláně s G. B. Sammartinim, N. Piccinnim,
v Bologni s G. B. Martinim, s kastrátem Farinellim, ve Florencii
s kastrátem Manzuolim, v Parmě se sopranistkou Lucrezií Aguiari atd.)
a též se seznámil s architektonickou, malířskou a sochařskou kulturou Itálie.
Úspěch, jaký mu návštěvy Itálie přinesly, dokládají mj. objednávky na tři velké
italské opery: Mitridate, rè di Ponto (premiéra v Miláně 26.
prosince 1770), Ascanio in Alba (premiéra v Miláně 17. října 1771) a Lucio
Silla (premiéra v Miláně 26. prosince 1772). Tuto skutečnost můžeme
zdůraznit zvláště proto, že se jednalo o jediné objednávky na velké opery,
které v průběhu svých cest v dětském věku získal!
Vzhledem
k tomu, že již od nejútlejšího věku vystupoval u císařských a královských
dvorů, jakož i v desítkách šlechtických rezidencí, musel samozřejmě
důkladně znát a dodržovat tehdejší společenská pravidla chování. Že si je
osvojil skutečně důkladně dokládá i jeho sdělení otci z Mannheimu dne 20.
prosince 1777 o tom, co dělá odpoledne: … musím jít do Mohučského dvora
(hostince) k jakémusi holandskému důstojníku, kterému dávám hodiny dobrého
chování a generálbasu, za něž dostanu, nemýlím-li se, 4 dukáty za 12 lekcí.
Začátek
mozartovské éry v Praze lze spojit s uvedením singspielu Die
Entführung aus dem Serail v roce 1783 Karlem Wahrem, který měl
v Praze činoherní a singspielovou společnost. Veliký úspěch Mozartových
oper v Praze a soustavný zájem o jeho skladby lze přičíst velice poučenému
opernímu publiku, jež bylo vychováváno italskou veřejnou operní scénou
v Praze již od roku 1724. Počínajíc operou Die Entführung byla
Praha vždy prvním městem, do jehož divadla Mozartovy opery po vídeňské premiéře
pronikly nebo měly dokonce svou premiéru (v roce 1787 Don Giovanni,
v roce 1791 La Clemenza di Tito). Po
Karlu Wahrovi se o tuto tradici zasloužili Pasquale Bondini a Domenico
Guardasoni. O znalosti a oblibě Mozartových děl v Praze vypovídá i ta
skutečnost, že jeho díla byla i v následujících stoletích zařazována do repertoáru
divadel, koncertních síní, salónů a chrámů.
Mozart a literatura, umění, historie a filozofie
Mozartova znalost literatury, historie, ba i filozofie se stala
předmětem pozornosti mnoha badatelů. Tituly knih, dochovaných v jeho
pozůstalosti, vypovídají o jeho širokém čtenářském záběru. Mozartova knihovna
zahrnovala díla Gesnera, E. v. Kleista, Wielanda, Metastasia, Molièra,
ale i pruského krále Fridricha II. a filosofa M. Mendelssohna. Znal i díla
Goethova, jehož báseň Veilchen zhudebnil, Lessingova, Herderova a
Schillerova. Jeho zájem o divadlo se neomezoval pouze na operní produkce. Již
v Salcburku se účastnil představení hostujících divadelních společností
nebo souboru arcibiskupského divadla, který uváděl např. tragédie Corneillovy.
Od roku 1775, kdy bylo v Salcburku postaveno nové městské divadlo,
vytvářely jeho repertoár divadelní společnosti Böhma a Schikanedera, které
uvedly např. Shakespearova Romea a Julii, Hamleta, Macbetha,
Krále Leara a Lessingovu Minnu, Julia von Tarent a Emiliu
Galotti. Prokazatelně Mozart navštívil představení Hamleta a patrně
i některá další. Z korespondence se dále dozvídáme, že v Paříži se
seznámil s obsahy děl Voltaira a Rousseaua.
Mozart se pokusil také o kompozice na činoherní texty. Jako příklad lze
uvést hudbu ke Geblerově divadelní hře Thamos. Sám příležitostně skládal
verše a drobné divadelní kusy v rámci soukromých zábav v době
karnevalu apod., které pak zhudebňoval. Velice si cenil melodramu a sám se o
kompozici tohoto hudebního druhu s úspěchem pokusil, a to
v nedokončené německojazyčné opeře Zaide.
Mozart se zajímal i o výtvarné umění. Jeho otec s ním během cest
Evropou systematicky navštěvoval tehdejší galerie a muzea, což v té době
patřilo jen do výchovy šlechticů. Dopisy a pečlivě vedené zápisy Leopolda
Mozarta především z cesty do Paříže (1763-1766) přinášejí mnohé informace
o uměleckých sbírkách, kostelech a palácích. V jednom dopise je dokonce uveden
i výčet jmen malířů: Hubert a Hans von Eyck, Peter Paul Rubens, Gerhard
Honthorst, Jacob Jordans, Antonie van Dyck, Rembrandt van Rijn ad.
Závěrem
si lze přát, aby se mozartovské bádání nespokojilo s dosaženým stupněm
poznání, ale aby zkoumalo i dosud přehlížené problémy: vysoký počet
kompozičních fragmentů z 80. let, německojazyčnou písňovou tvorbu z téže
doby atd. Stejně tak si lze přát, aby mezi interprety znovu přibylo těch, kdo
budou ochotni se pokorně sklonit před Mozartovou tvůrčí velikostí a nebudou nad
ni za každou cenu povyšovat svou osobní představu, mnohdy dokonce odborně málo
poučenou.
(in: Harmonie,
9. ročník, prosinec 2001, s. 23-26.)