Mozartovské bilance

Z mozartovské bilance roku 2011

Tomislav Volek

Dostane-li pražský mozartovský badatel od rozhlasové stanice Vltava příležitost informovat její posluchače o novinkách mozartovského výzkumu, cítí potřebu uvést takový pořad jakousi obecnější preambulí, v níž alespoň stručně upozorní na určité zvláštnosti dnes už více než dvousetletého výzkumu života a tvorby geniálního hudebního tvůrce. Geniální osobnosti, která se v mnoha projevech a aktivitách samozřejmě nutně vymyká některým standardním normám životů nás obyčejných smrtelníků, není snadné porozumět do všech důsledku a ve všech jejích jedinečných aspektech. Bohužel však nejčastějším přístupem k této jedinečné neobyčejnosti je její interpretace podle našich vlastních veleobyčejných běžných měřítek, vyvozovaných z všednodenních zážitků bytostí průměrných. To má samozřejmě určitou logiku a pro vlastní soukromé mínění ve smyslu starého latinského úsloví „pro domo sua“ i svou oprávněnost, ale nikdy to nemá usilovat o obecnou platnost. Žádná - pouze v každodenním všednu tonoucí a ničím je nepřesahující rutinní obyčejnost - nemůže sama o sobě disponovat odpovídajícími měřítky pro interpretaci geniálních uměleckých děl, zvláště když jejich hodnoty osvědčují už po staletí a vždy s novou aktuálností svou působivost! Nosným základem našeho přístupu k nim může být vždy jen pokora a vděčnost. Protože se tak žel často neděje, objevují se čas od času jak v interpretaci hudební tak i v odborných muzikologických publikacích práce dezinterpretující. Ani v mozartovském výzkumu, který má stále o čem bádat - což už samo o sobě laické publikum mnohdy překvapuje -, neprobíhá poznávací proces vždy přímočaře. Ani zdaleka ho necharakterizuje jen získávání nových nesporných poznatků a provádění přínosných analýz. I pro něj do značné míry platí, že je putováním s nejednou slepou uličkou a s produkcí vykladačských omylů, které proces skutečného poznávání a prohlubujícího se chápání ohrožují nebo na čas zdržují. Po svém zveřejnění musí být totiž takové produkty řadou následujících pracných a pečlivě dokumentovaných studií opět korigovány, resp. vyvraceny.

Takové mylné a leckdy i na čas zavádějící interpretace, se objevily i loni, stejně jako předloni a předpředloni, a to i v odborných časopisech a sbornících s respektovaným standardem. Je příznačné, že většina jejich autorů prokazatelně nemá dostatečné hudební vzdělání. To je pro naši dobu přímo charakteristické: jako si v řadě evropských operních divadel dovolí nová nastudování Mozartových oper inscenovat a režírovat chorobně sebestřední režiséři bez hudebního vzdělání, kteří se ani netají tím, že Mozartovu partituru neumějí číst, tak si jejich neméně drzé psavecké varianty např. ze sféry „Gender-studies“ dovolují psát dehonestujícím způsobem např. o Mozartově Kouzelné flétně. V textech této myšlenkové provenience se pak lze dočíst, že tento singspiel představuje ideologický produkt plný nenávisti k ženám. Údajně v něm dominuje jim nepřátelský „macho“ Sarastro, počínající si jako nějaký „parvenue“, tj. jako nedávný zbohatlík z nízkých kruhů, obklopující se otroky atd. Při uplatnění takového úhlu pohledu nemůže ovšem překvapit, že pro takto předpojatou a interpretující autorku je postava Královny noci bytostí mnohem pozitivnější než onen údajný „guru s naveskrs komickým potenciálem“. Zřejmě jí nevadí ani to, že mocichtivá Královna noci vnucuje své dceři dýku a vyzývá ji k zákeřné vraždě onoho bídného Sarastra … I existenci textů tohoto druhu – v tomto případě z pera jedné společensky vysoce postavené německé dámy s evidentně nedostatečným hudebním vzděláním - musíme ve své stručné bilanci konstatovat, protože byly publikovány v jedné ctihodné mozartovské ročence, více se ovšem takovými produkty obírat nebudeme.

Naštěstí zpráva o nových pozitivních poznatcích v mozartovském výzkumu může být podstatně obsažnější, a pražskému referentu se letos píše přímo s potěšením. Má totiž příležitost informovat posluchače o velkých úspěších českého mozartovského výzkumu, reprezentovaného nyní především dr. Miladou Jonášovou, pracovnicí Kabinetu dějin hudby Akademie věd a současně tajemnicí Mozartovy obce v ČR. Její systematicky postupující archivní průzkumy sledují mozartovští badatelé mnoha zemí s obdivem už několik let, a důvodně je svými stipendii podpořily vedle České grantové agentury také obdobné agentury německé a rakouské. Žádná z nich sice neposkytla takové prostředky, aby česká badatelka mohla při práci v archivech Berlína, Mnichova, Salcburku, Donaueschingen, Karlsruhe, Vídně, Lipska, Paříže, Krakova, Varšavy, Curychu, Stuttgartu, Florencie, Benátek, Lublaně a jinde bydlet v hotelech, ale její badatelské nadšení dokázalo překonat i četná nepohodlí, odrazující mnohé další zájemce o práci tohoto druhu. Výzkumy dr. Jonášové jsou zaměřeny v prvé řadě na způsoby šíření Mozartovy hudby – především jeho oper – v dobových opisech z Prahy. Badatelský projekt tohoto druhu mohl být vůbec formulován až po předchozím pracném a letitém zkoumání specifických stránek písařské produkce pražských kopistů doby Mozartovy. Bohužel tito muzikanti své opisy jednotlivých instrumentálních a vokálních hlasů skladeb – až na vzácné výjimky – nepodepisovali, ale rukopis každého z nich vykazoval vždy určité osobité rysy. Teprve po pracném osvojení si poznatků tohoto druhu mohla pražská badatelka vyrazit do archivů zahraničních a provádět tam stovky, ba tisíce nesmírně pracných komparací rukopisně psaných partitur. U výzkumu tohoto druhu se jedná o úkol možný až v naší době, kdy detailní srovnávací práce v daném rozsahu umožňují nové technické prostředky jako jsou notebooky, digitální fotoaparáty, xerokopie, mikrofiše, skenování apod. Přesto má-li výzkum na tomto poli vést i za těchto podmínek k novým poznatkům, je nutné ho spojit s obrovským pracovním nasazením a navíc disponovat i zvýšeným smyslem pro rozlišení nejrůznějších písařských zvláštností a postupů. Zásluhou dr. Jonášové tak vzniká nová, rozsáhlá a informačně nesmírně přínosná kapitola k tématu Mozart a Praha. Avšak nejen k němu. Objevy produkce pražských kopistů doby Mozartovy v zahraničí umožnily této badatelce i zjištění zcela neočekávaná, takže loňský ročník jedné ze dvou hlavních německojazyčných mozartovských ročenek – Mozart Studien – přinesl hned dvě její studie, což už samo o sobě je zcela neobvyklé. Zájem o druhou studii Jonášové byl ovšem po podzimní salcburské konferenci, na níž o svém výzkumu referovala, tak veliký, že dokonce došlo k složitému jednání redaktorů mozartovských ročenek o přednostní právo na publikování této studie.

Zastavme se nejprve u její první loňské studie, publikované v Mozart Studien 2011, a to pod nezbytně dosti složitým názvem, kterému mohou už při první četbě rozumět jen mozartovští specialisté: Das Orakel in Mozarts »Idomeneo«-Uraufführungspartitur und Prager Partituren in Florenz und in Nürnberg – čili „Orákl v provozovací partituře prvního provedení Mozartova Idomenea a v pražských partiturách ve Florencii a v Norimberku“. - Tato více než šedesátitistránková studie je založena na komparacích Mozartovy autografní partitury Idomenea, mnichovské tzv. provozovací partitury této opery z přelomu let 1780-81, a skupiny dobových opisů partitury, z nichž tři pocházejí – což dosud nikdo netušil - z jedné pražské opisovačské dílny. Na základě detailního srovnávání těchto pramenů dr.Jonášová nejprve objevila, že jedna ze 4 známých verzí výstupu alegorické postavy La Voce neboli Hlasu mořského boha v Idomeneovi, označovaná dosud jako „Orakel mittel“, která je vevázána do oné mnichovské provozovací partitury a dnes je známa jen v tomto záznamu, byla napsána na českém papíru, a to Mozartovým pražským spolupracovníkem Janem Křtitelem Kuchařem. Ten totiž – jak zjistila Jonášová - na základě první autorské verze tohoto výstupu, v němž si Mozart přál spoluúčast tří trombónů, vytvořil další verzi bez trombonů, a to patrně v souvislosti s koncertním provedením částí Idomenea v Praze v lednu 1792. Do české metropole byla tehdy evidentně k tomuto účelu zmíněná mnichovská partitura zapůjčena a zde patrně do ní byla také začleněna nová Kuchařova verze Oráklu. Že se tímto překvapivým zjištěním Milady Jonášové otevřela pro mozartovský výzkum řada dalších otázek netřeba zvlášť zdůrazňovat.

A nyní o její druhé loňské studii, která vzbudila ještě větší pozornost a v Americe už ji překládají do angličtiny. V češtině zní její název Provedení g-moll Symfonie KV 550 v přítomnosti Mozartově u barona van Swietena. – Jak známo, už více než sto let se badatelé nemohou dobrat jistoty, zda Mozartovy poslední tři symfonie byly za jeho života vůbec někdy provedeny či nikoliv. Žádný přímý doklad o tom dosud nebyl nalezen. Ještě v roce 2005 se v nejnovějším autoritativním německém Mozart-Handbuchu proto píše, že žádné provedení některé z těchto symfonií za Mozartova života doloženo není, že v tomto směru existují jen dohady. Milada Jonášová však k této problematice objevila velice výmluvné dobové svědectví, jež nalezla v Saském státním archivu v Lipsku ve fondu korespondence místního nakladatele z přelomu 18. a 19. století Ambrosia Kühnela. Ten se – veden svými obchodními zájmy a aktuální poptávkou publika - u několika pražských hudebníků opakovaně dotazoval, zda nemají k dispozici nějaké opisy zajímavých děl Mozartových. Nejvíce ho zaujaly informace od pražského varhaníka v katedrále sv. Víta Johanna Wenzela. Ten se mu jevil jako skutečná autorita už proto, že v roce 1797 vydal se zveřejněným doporučením vdovy Mozartové u jiné lipské firmy první klavírní výtah Mozartova Idomenea, a vedle toho už vydal i klavírní výtahy dvou Mozartových symfonií. Necháme teď stranou další významné zjištění Jonášové v této souvislosti, že totiž o zmíněné vydání Wenzelova klavírního výtahu Idomenea se osobně zasloužila i Josefina Dušková, a soustředíme se jen na nalezený doklad o provedení symfonie g moll. Wenzel totiž v dopise Kühnelovi z 4. dubna 1801 popsal, jak měl jednou ve Vídni možnost přehrát Mozartovi svůj klavírní výtah jeho Es dur symfonie, čímž mu způsobil „eine unaussprechliche Freude“ (nevýslovnou radost) a musel tehdy Mozartovi před svědky slíbit, že svůj klavírní výtah této symfonie vydá tiskem. Svému slibu dostál, ale nestihl tak učinit ještě za skladatelova života, nýbrž až v roce 1794. Protože tehdy už svůj klavírní výtah nemohl dedikovat Mozartovi, věnoval ho jeho ctiteli a pražskému příteli Františku Duškovi. Jak zjistila dr. Jonášová doplňujícím výzkumem v pražských archivech, přátelství varhaníka Wenzela s manželi Duškovými bylo v únoru 1795 stvrzeno i tím, že paní Dušková se stala kmotrou Wenzelovy dcery Reginy Josephy. Ostatně je nanejvýš pravděpodobné, že to byli právě Duškovi, kdo Wenzela s Mozartem seznámil, a on se s ním pak osobně stýkal nejen v Praze, ale i ve Vídni. In I tato osobní setkání s geniálním skladatelem ho zřejmě motivovala k vypracování a pak také k vydání klavírního výtahu Mozartovy Linecké symfonie C dur, načež došlo k vrcholnému aktu vzájemné spolupráce pražského Wenzela s lipským nakladatelem Kühnelem při vydání jeho klavírního výtahu poslední Mozartovy symfonie, Symfonie g moll. A právě v průběhu písemného dojednávání tohoto vydání podal Wenzel v dopise Kühnelovi unikátní svědectví o jednom vídeňském provedení této symfonie, a to dokonce na základě vyprávění samotného Mozarta! V českém překladu zní ona klíčová věta o této obtížné symfonii takto: „…ve Vídni jsem to sám slyšel od zesnulého Mozarta, když ji nechal provést u barona van Swietena, že se během jejího provedení musel z místnosti vzdálit, jak nesprávně byla prováděna.“ Toto Wenzelovo svědectví má obrovskou výpovědní sílu, a mozartovská muzikologie se k tomuto objevu české badatelky bude v budoucnosti mnohokrát vracet. Lze ovšem očekávat, že se i v tomto případě bude opakovat častý nezpůsob německých a rakouských kolegů, že některý z jejich mozartovských badatelů si dá Jonášovou objevený archivní dokument předložit, napíše o něm svůj výklad, na studii Jonášové odkáže v podčarové poznámce – a pak už budou kolegové uvedených národností citovat jen jeho studii. Naštěstí američtí, angličtí, italští a jiní mozartovští badatelé budou – jak lze předpokládat - nadále citovat českou badatelku…

Jestliže jsme teď pobyli s pocity snadno pochopitelné hrdosti u dvou nových významných poznatků české muzikologie, dovolte mi obrátit pozornost k několika pozoruhodným studiím z úplně jiné sféry mozartovské problematiky, a to sféry hudebně analytické. Jedna z vysoce hodnotných loňských studií pochází od prof. Wolfganga Grandjeana z Essenu a má název: Mozart jako mistr harmonie. K vývojovému zvratu 1784. Tento badatel, který je aktivní i jako skladatel, zkoumá po léta vývoj Mozartova „repertoáru akordů“, tj. systematicky eviduje všechny druhy akordů, které se kdy v Mozartových skladbách vyskytly. Kdyby tento rovněž velice pracný výzkum došel pouze k poznatku, že v posledním roce skladatelova života a tvorby byl Mozartův repertoár akordů nesrovnatelně bohatší než u jeho raných skladeb, byla by to banalita, na niž by byla škoda výzkumu. Jenomže autorova statistika vydala i v této jedné rovině strukturální analýzy další pozoruhodné výsledky. Ukázala, že skladatelův vývoj nebyl v tomto směru plynule vzestupný, nýbrž že v něm byly roky zlomů, „Wendepunkte“, údobí intenzivního obohacení a rozvoje této složky hudební struktury. Na jedno takové časové údobí prudkého vzestupu se pak v uvedené studii soustředil - na dobu kolem roku 1784.

Ovšem zkoumaný "akordický repertoár" představuje jen určitý statický vertikální prvek ve struktuře hudební věty, a prof. Grandjean proto tento druh evidence spojil se současným zkoumáním jeho vazeb v rovině horizontální, tj. stejně systematicky evidoval, jak Mozart ony akordy rozváděl, a také jak k nim v kompozičním procesu dospěl, a tedy i čím se vyznačují jeho modulace. Touto metodou získané poznatky mají přímo průkopnický charakter: autor mohl především konstatovat, že údobí nápadného obohacení harmonické složky Mozartovy hudební věty odpovídala určitým závažným, ba přelomovým úsekům Mozartova života. Nejvýrazněji s údobím jeho cesty do Paříže v rozmezí let 1777-78, kdy mu ve francouzské metropoli zemřela matka a veškeré naděje na tamější uplatnění se zhroutily, a pak údobí kolem roku 1784, kdy už Mozartova počáteční euforie ze zprvu úspěšného osamostatnění se ve Vídni a ze sňatku odezněla.

Mozartův skladatelský vývoj - pokud jde o uplatnění harmonie - vedl dle prof. Grandjeana v řadě děl k něčemu, co Leopold Mozart spolu s Josefem Haydnem označovali jako „Compositionswissenschaft“, kompoziční věda, tj. k uplatňování náročnějších postupů jako jsou např. „modulierende Expeditionen“, expedice neboli výlety do vzdálenějších tónin a s nimi spojené uplatňování nečekaných disonancí (viz Mozartův proslulý C dur Dissonanzenquartet). Tak se např. ve větě s výchozí tóninou C dur náhle objeví es-moll-kvartsextakord, něco do té doby neslýchaného. Jestliže dříve si analytici a vykladači všímali v Mozartových hudebních větách určitého údobí častější volby mollových tónin, tak teď si prof. Grandjean všímá, jak Mozart ve větách s výchozí durovou tóninou přechází do moll, a to tak často a v takovém rozsahu, že analytik už pro tento úkaz zavádí termín „Vermollung“, „zmollovění“tóniny. Podobně Mozart v rostoucí míře uplatňuje chromatické postupy i v basu, zatímco dříve je uplatňoval jen v houslích. Když pak v této souvislosti dojde badatelův výklad ke scéně komtura ve finále 2. jednání Dona Giovanniho, konstatuje souvislý devítitónový chromatický postup basu od a přes b-h-c-cis-d-es-e-f až ke ges – řadí tím jednu složku hudební struktury této scény do dosud neznámé vývojové perspektivy geniálního skladatele. Badatelův výklad pojednává i série septakordových řetězců, geniální využívání enharmonických záměn, experimentálně pojaté průchody celým tzv. kvintovým kruhem atd., ale popisy těchto partií by už byly pro nehudebníky naprosto nesrozumitelné. Jen by měli nezasvěcenci i o analytických pracích toho druhu slyšet, aby pochopili, že v případě Mozarta a jeho díla je skutečně stále o čem bádat. Je to vesmír svého druhu, a to kulturní vesmír, stvořený jedním člověkem pro ostatní lidi, a jako takový by neměl zůstávat – i pokud jde o v něm uplatněnou "Compostionswissenschaft“ – mimo naši pozornost.

Na závěr tohoto stručného náčrtu mozartovské badatelské bilance minulého roku mi dovolte obrátit pozornost ještě k jedné informaci, jejíž aktuálnost už ani nelze překonat. Je dostupná v posledních 2-3 týdnech na internetu a spočívá v oznámení staroslavné university v anglické Cambridgi, že dne 29. února 2012 bude dána do prodeje její publikace s titulem Performing operas for Mozart : Impresarios, Singers and Troupes, což lze přeložit přibližně jako Provádění Mozartových oper : impresáriové, pěvci a operní společnosti. Autorem je Ian Woodfield, mozartovským badatelům známý z řady studií a publikací. V červnu 2009 se v Praze zúčastnil konference, pořádané zde Americkou mozartovskou společností pod názvem Mozart in Prague,při jejímž zasedání na Bertramce referoval o svém pojetí vzniku pražského opisu partitury Dona Giovanniho z roku 1787, zvaném Donebauerova partitura. Woodfield je profesorem na Queen's University v Belfastu, hlavním městě Severního Irska, a před několika lety vydal např. knihu o vzniku Mozartovy opery Così fan tutte a před dvěma lety knihu o Donu Giovannim. Jeho badatelské možnosti jsou ve srovnání s našimi přímo záviděníhodné: jako zámožný muž je do té míry nezávislý, že může jet bádat kamkoliv a na jak dlouho potřebuje, bydlet přitom v prvotřídních hotelích se všemi nejnovějšími technickými vymoženostmi na poli elektronických komunikací a přístrojů atd. Jeho zmíněnou novou knihu na internetu k prodeji nabízí gigantická americká obchodní společnost Amazon, která o ní připojuje anotaci, při jejíž četbě srdce českého mozartovce poskočí radostí, protože s takovým akcentem na význam pražské opery v době Mozartově jsme se dosud v zahraničním tisku nesetkali:

„Ian Woodfield pojednává ústřední úlohu pražské italské operní společnosti při provádění Mozartových děl na sklonku 18. století v Čechách a v Sasku. /…/ Společnost, řízená Pasqualem Bondinim a Domenicem Guardasonim, sehrála ústřední úlohu při prosazování Mozartových oper v posledních letech jeho života. /…/ Woodfield ukazuje, jak se na známé kulturní ose spojující Prahu, Drážďany a Lipsko dařilo italskojazyčným představením Figarovy svatby, Dona Giovanniho, Così fan tutte a La clemenza di Tito. /…/ Nové informace jsou předkládány také o ohlasu Josefiny Duškové a Mozarta v Lipsku.“

Jako prodejní cenu Woodfieldovy knihy uvádí Amazon na internetu částku 99 dolarů. Jste-li mozartovským badatelem, který si má i v prostředí mezinárodní vědy uchovat potřebný vědomostní standard, potřebujete takovou knihovnu ihned, ovšem i naše odborné knihovny si dávají hodně načas, než takovou knihu objednají (pokud ji vůbec objednají). Nezbývá než – s organizační pomocí přátel – dát za tuto knihu v předplatném 2000,- korun. Uveďme tento fakt závěrem naší bilance pro kroniku našich dnů jako doklad toho, že být u nás mozartovským badatelem není, ale opravdu není snadné. - Nashledanou při příští mozartovské bilanci za rok 2012.

(Předneseno 25. ledna 2012 v programu Českého rozhlasu 3 – Vltava.)

* * *

Z mozartovské bilance let 2006-2011

Tomislav Volek

V roce 2006 slavil kulturní svět velké jubileum 250 let od Mozartova narození, a mozartovští badatelé měli co bilancovat. V menším formátu tak můžeme a máme činit i nyní, kdy uplynulo 255 let od Mozartova narození a v prosinci uplyne 220 let od jeho úmrtí. Mozart je totiž stále aktuální! Žil a tvořil sice před staletími, ale dodnes a každodenně se svým dílem stává součástí prožitkového světa miliónů lidí - tak jak o něm neuvažovat !? Jak se nesnažit pochopit ten zázrak tvorby a invence muže malé postavy a krátkého života, plynoucí z jeho mozku a zapisované husím brkem na hrubý ruční papír. - Naše stručná informace bilančního typu o tom, co se aktuálně děje s jeho dílem, jak je dnes zpřístupňováno publiku a o kolik zase postoupilo jeho vědecké poznání, nemůže ve vymezeném čase více než - jak už to tak bývá - pouze naznačit některá příznačná pozitiva a některá negativa. S těmi začneme, jednak jich je až dost a závěr je dobré mít radostnější.

Máme-li začít odzdola, tj. od evidence počinů podřadných, pak začneme u jevů, jež jsou převážně jen parazitováním na Mozartovi. Jde o takové interpretační aktivity, pro něž se stal Mozart pouhým prostředkem k zaručeným výdělkům. Z hudebních interpretů do tohoto suterénu neřadím takřka nikoho, protože i ti pražští vypočítavci, lapající zahraniční turisty na své ubohé programy typu „The Best of Mozart“, něco umět musejí. Hrají jak umějí, ale nestavějí sebe nad Mozarta. Tak si naopak počínají ti nejhorší mozartovští paraziti dneška, což jsou dle mého názoru režiséři, kteří si v naší době, kdy se pro většinu nových generací publika staly nejsilnějšími zážitky ty vizuální, v mnoha operních domech neprávem vynutili dominantní postavení a Mozartovy opery proměňují v pouhý prostředek k předvádění své podřadné invence. Vyškoleni jsou valnou většinou v činoherním divadle a operní partituru nejsou schopni číst. Co a jak Mozart složil a zamýšlel jim je úplně lhostejné, a jejich záměrem je jen návštěvníky operního domu něčím vizuálně šokovat. Takže v Berlíně můžete vidět Mozartův v podstatě idylický singspiel Únos ze serailu se scénami z jakéhosi veřejného domu, v němž biči vybavení bodygárdi terorizují na podlaze ležící sexuální pracovnice. V Salcburku, jehož letní festival - alespoň pokud jde o operní inscenace - už je převážně jen pastí na bohatou laickou turistickou klientelu, si údajně „odvážný“ režisér usmyslil umístit děj Dona Giovanniho do lesa a na autobusovou zastávku. Takže Don Giovanni zpívá v lese o okně, pod nímž pěje serenádu sváděné komorné, přičemž tam samozřejmě žádné okno není, z lesa si vylápne i socha zabitého komtura, Giovanniho večeře s vyhráváním muzikantů se rovněž odbývá v lese, a my sice slyšíme zpívat o prostřeném stole, ale díváme se na sluhu, kladoucího pokrmy vedle svého na zemi sedícího pána, který si pak pochvaluje i popíjené víno, které tam ovšem není atd. Inscenátoři tohoto typu na vás takto požadují celovečerní ignorování Mozartem zhudebněného a pěvci přednášeného dramatického textu. Proč? Jaký to má smysl? Čím lépe Mozartovo dílo znáte, tím více během takového večera trpíte. Navíc: ve většině operních domů běží během představení nad portálem právě zpívaný text a návštěvník je často podváděn i v tom smyslu, že inscenátoři uvedeného kalibru často nutí překladatele, aby v textu dělali takové úpravy, aby nebyl v křiklavém rozporu s jejich scénickými deformacemi díla.

Úděsné přitom je, že tato současná tendence je vydávána za moderní divadlo. Ti režisérští nevzdělanci totiž nevědí, že tak jako dnes oni, si počínali v průběhu 19. století už někteří jejich profesní předchůdci, alespoň do té doby, než je smetla nanejvýš legitimní touha pěvců, dirigentů a muzikologů uvádět a poznávat Mozartova díla v podobě co nejbližší záměru autorovu. V 19. století podřadní inscenátoři běžně Mozartovy opery přetextovávali, přehazovali scény a výstupy, přejmenovávali postavy, upravovali instrumentaci atd. V archivu pařížské opery se dochovala dokumentace o tom, jak jeden - novými technickými možnostmi své doby okouzlený režisér - vložil ve 40. letech 19. století do inscenace Dona Giovanniho scénu výbuchu Vesuvu. A pak uplatnil ještě jeden „skvělý nápad“: ze scény mizejícímu Donu Giovannimu dal na cestu hrát část Mozartova Requiem. - Ostatně i v Praze byl bohužel Mozart v průběhu 19. století mnohdy děsivě „aktualizován“. Do překladu Figarovy výsměšné árie na adresu Cherubina „Non più andrai“ např. český překladatel vložil místo původních slov italského originálu o štrapácích vojenského života slova o službě národu, za který bude muset Cherubin ve vojsku i prolévat krev: „...šperky, fintidla pošleš ku čertu, pro svůj národ a záchranu vlasti svou kdy prolíti bude ti krev...“. Atd. Nuže - do srovnatelné situace, jaká panovala v evropské opeře někdy před 150-180 léty, dnes vracejí mnozí „s dobou jdoucí“ inscenátoři inscenační praxi Mozartových oper. A snaží se to vydávat za novou uměleckou hodnotu. Tato kategorie uměleckých scestností představuje ta nejtěžší současná provinění na Mozartovi.

Mnohá jiná jdou na vrub nevzdělaných publicistů. Kdekterý z nich si myslí – „Mozart, to znám“ - a bez váhání napíše o Mozartovi trapně neználkovský článek, v němž se to hemží nesmysly. Pro názornost a na obranu jubilujícího genia mi dovolte uvést alespoň jeden takový příklad z nedávné doby. Magazin Lidových novin Pátek otiskl 10. prosince 2010 úvodník redaktorky Aleny Plavcové pod titulkem Máte rádi Mozarta? Začíná takto: „Boží dárek lidstvu, vzdychají krasoduchové při poslechu Mozarta. Jenže tenhle malý Rakušan s obličejem poďobaným od neštovic, který se dožil jen čtyřiatřiceti let a stihl v nich 626 opusů, byl podle všeho dosti nevychovaný sprostý spratek. Taky náruživý karbaník, který všechny peníze prohrál /.../ a jenž zemřel, nakažen prostitutkou, na syfilis (aspoň to ve své knize tvrdí Ludwig Köppen).“ Kromě odkazu na uvedeného německého autora, který se na mozartovském výzkumu nikdy ničím nepodílel, zato však v roce 2004 vydal dryáčnicky psanou knihu Mozartova smrt - rozluštění záhady, je všechno v citovaném textu nepravdivé. Neexistuje žádný doklad o tom, že by měl Mozart obličej poďobaný od neštovic, nedožil se čtyřiatřiceti, nýbrž téměř šestatřiceti let, ve stovkách dochovaných dokumentů o jeho životě není dosud znám ani jeden, který by vypovídal o tom, že někdy prohrál peníze v karbanu, natož pak „všechny peníze“, mluvit o něm jako o „nevychovaném sprostém spratkovi“ může jen ten, jehož historické znalosti končí u smyšlenek filmu Amadeus a o pohlavní nákaze od prostitutky pak jen naprostý nevzdělanec, kterému chybí i elementární znalost o průběhu takové nákazy. Že autorka nezná význam slova „opus“ už je vedle toho maličkost. Magazín Lidových novin a jeho redakční vedení tak - žel - poskytli další markantní svědectví o tom, jak dnes někteří Pražané „rozumějí Mozartovi“. A pokud jde o onoho Ludwiga Köppena, na něhož se pražská novinářka odvolává, dovolte ocitovat aspoň jednu jeho větu jako doklad jeho intelektuálních dispozic: Otec W. A. Mozarta byl malý skladatel se zájmem o hudbu. - Z takového autora čerpající poučení o Mozartovi končí česká publicistka svůj úvodník větou: „A pak je vlastně jedno, jestli si o vánocích pustíte Mozarta, Nedvědy nebo Rammsteiny.“ A návod k nerozlišování hodnot je tu, pražský model 2010.

Na kulturním úpadku tohoto druhu se leckdy aktivně podílejí i ty české noviny, které k příležitostným textům o Mozartovi ledabyle připojují v posledních letech „objevené“ údajné portréty skladatele. Mechanismus těchto dezinformací má standardní podobu. Když se nějaký chytráček rozhodne vydělávat nějaký čas na slavném jménu Mozart, tak rozešle pozvánky na tiskovou konferenci s tím, že na ní bude médiím předložen senzační objev: neznámý portrét W. A. Mozarta. Na konferenci je nával, její účastníci dostanou fotokopii portrétu nějakého muže z 2. poloviny 18. století, prohlašovaného tzv. nálezcem z těch a oněch důvodů za portrét Mozarta, - a druhý den je tento portrét ve všech mediích a údajní „objevitelé“ pak nějakou dobu skvěle vydělávají na prodeji reprodukcí tohoto portrétu. Po roce dvou se v některé z odborných mozartovských ročenek objeví studie, dokazující naprosto přesvědčivě, že v uvedeném případě se o žádný Mozartův portrét nejedná. Tato zjištění odborníků se už ovšem do médií nedostanou a v dalších letech se portrét, vydávaný chytrými kšeftaři za Mozartův, nadále občas objeví v tisku. Před několika měsíci byl znovu k vidění v Lidových novinách.

Jiný druh parazitizmu představují fabulanti, publikující popularizační knížky o životě a díle Mozartově. Z vědeckých edic mozartovských dokumentů a korespondence si vypíší nejrůznější životní data a údaje a na tuto spolehlivou faktografickou kostru navrší slovní masu vlastního - většinou zcela nepoučeného - plácání o Mozartovi, bohužel najdou pro „novou knihu o Mozartovi“ vydavatele, a i v zemi české se pak často najde nakladatelství, které takový podřadný elaborát vydá v překladu. Kalkul je jasný, několik tisíc exemplářů knihy o Mozartovi se prodá vždycky.

Před několika lety tak např. nakladatelství Albatros vydalo překlad knihy Dorothey Leonhartové Mozart, zamlčená tvář. Napsala ji paní, která po léta vedla v Mnichově Galerii moderního umění. Na obálce samozřejmě stojí, že se jedná o „objevný životopis“, o „zcela nový a neotřelý pohled na umělcův život“ atd., ve skutečnosti však jde o trapnou kompilaci, hromadící neuvěřitelně nesmyslné autorčiny dedukce. Jako valná většiny všech špatných knih o Mozartovi ponechává i tato zcela stranou zájmu jeho tvorbu. A když už se hudební problematiky dotkne, bývá to až k pláči. Malý příklad z charakteristiky Vídně a jejího operního života v podání pí Leonhartové: „Tady se nemuselo čekat, než člověk dostane zakázku. Každý skladatel, který žil ve Vídni nebo jí i jen projížděl [!], měl šanci provést svou operu v Burgtheateru.“ Navíc tam prý už za Mozarta „měl skladatel podíl na výnosu každého představení“. Autorka si zřejmě myslí, že tehdy už existoval autorský zákon a Mozart se tudíž topil v tantiémách. Ale nejen to, císař prý „pokaždé, když navštívil představení, poslal /skladateli/ 225 až 450 zlatých, a když ho strhlo nadšení, také až 1350 zlatých.“ Totálně historicky nevzdělaná autorka neví, že jí uvedená suma představovala ve skutečnosti celoroční plat vídeňského dvorního kapelníka...! A české nakladatelství takové snůšky nesmyslů dává přeložit a vydává. Jedna dezinformace čtenáře za druhou.

V minulém roce vyšel v Praze překlad další knihy o Mozartovi, tentokrát z italštiny. Tu pro změnu napsal historik vojenství. Není to taková absolutní katastrofa jako práce předchozí, sám jsem se na základě osobních kontaktů s paní překladatelkou po několik dnů snažil o eliminaci alespoň těch nejhorších faktografických zvěrstev, ale neexistuje takové síto, s jehož pomocí by bylo možno opravit všechny nedostatky textu autora, jemuž se nedostává elementárních hudebních znalostí. Tak se můžete např. dočíst, že Mozart „zcela jasně ve své skladbě chtěl, aby zpěv byl podřízen jeho hudbě“. Bohužel právě kapitoly o pražských reáliích a o Mozartových skladbách pro Prahu patří v knize mezi ty nejhorší. Jestliže je autor schopen při výkladu opery La clemenza di Tito napsat, že císař Titus se nakonec „ožení s Vitellií, která stála v čele spiknutí“ proti němu, tak tu operu vůbec nezná: Vitellie totiž nestála v čele spiknutí a on se s ní také neožení. A takovýchto primitivních lapsů je v knize na stovky. A to se překládá do češtiny a pražští recenzenti to bez námitek přijímají...

Obraťme však svou bilanční pozornost k mozartovské vědě, což je sféra mnohem zajímavější a stále se v ní něco objevného děje. Pro poznání současného vědeckého standardu na tomto poli může za příklad posloužit velká publikace, která vyšla pod názvem The Cambridge Mozart Encyclopedia. 2 editoři, 49 přispěvatelů. Hodnota hesel: od skvělých, ba přímo příkladných, po nepochopitelně špatná, ledabyle odbytá. K těm výborným patří valná většina hesel o Mozartových velkých operách, ale naneštěstí heslo o Donu Giovannim zadali editoři jednomu francouzkému autorovi, patrně osobnímu příteli, který nejen že ani zdaleka neovládl všechnu nezbytnou - a ovšem rozsáhlou - literatura k tématu, ale kterému nebyla jasná ani tradice italské opery 18. století, takže mu stačila informace, že už před Mozartem byly napsány opery na donjuanovské téma, aby došel k závěru, že dílo, obdivované jako originální, je ve skutečnosti „remake“. Čili něco jako předělaná napodobenina. Celé heslo je pak jednou velkou ukázkou nepochopení naprosté jedinečnosti této opery, proti jejíž formální struktuře, přežívání barokních prvků, libretistovu údajnému plagování atd. má autor hesla spoustu výhrad. Smutné čtení. Jedinečnost díla zůstává nepostižena. Českého čtenáře této encyklopedie samozřejmě mrzí ignorování českých mozartovských reálií i vědeckých poznatků. Heslo Jiří Benda chybí úplně, u Leopolda Koželuha není ani zmíněna vynikající monografie Milana Poštolky, obsahující i tématický katalog Koželuhových skladeb, povrchně odbytá jsou i hesla o manželech Duškových nebo o Josefu Fialovi. V publikaci jsou bezdůvodně hesla typu „kýč“ nebo „Francouzská revoluce“, zato tam marně hledáte hesla typu mozartovská ikonografie, v němž by byl podán přehled autentických portrétů, chybí heslo mozartovské edice atd. Je-li mozartovský badatel nucen vydat za takovou publikaci 140 euro, mrzí ho všechny její nedostatky tím více.

Mnohem lepší dojem jsem si odnesl z konference, kterou loni ve Vídni uspořádal tamější Don-Juan-Institut. To je - pokud jde o personální obsazení - nevelký, ale - s využitím spolupracujících externistů v několika zemích - velice výkonný institut, financovaný zámožným soukromým badatelem. Na jeho konferenci převládali mezi referenty teatrologové, protože ústav sleduje donjuanovské téma ve všech jeho staletých divadelních podobách, a v těch samozřejmě činoherní početně převládají. Muzikologické sféře však tento výzkum nabízí množství podnětů. Uvažme: ten námět prochází kulturními dějinami už po 400 let a v různém čase a v různých zemích a lokalitách nabýval a nabývá stále nové či odlišné podoby. Čtyřsetletá přítomnost jednoho dramatického námětu ! Takovému výzkumu patří vědecká budoucnost, přičemž žádná akademie věd by ho pod svá křídla asi nevzala, vrchnosti by se nejspíš jevilo jako pro vědu příliš omezené...

A co český mozartovský výzkum? Není nás na tomto poli aktivních právě mnoho a teď už musíme s prameny pracovat jako pod drobnohledem, zkoumat detaily, ovšem ty nám někdy za odměnu vypoví i o čemsi podstatném. I proto jsme pilní, námi zkoumaný terén je velezajímavý a poučenému má stále co říct. Mozart u nás zanechal tak hlubokou stopu, že je stále o čem bádat. Mezinárodní mozartovský výzkum už několik let pečlivě sleduje úspěšně systematicky postupující archivní průzkumy dr. Milady Jonášové, které už svými stipendii podpořilo Německo i Rakousko a které se týkají šíření Mozartovy hudby, především jeho oper, v dobových opisech z Prahy. Vzniká tak nová kapitola k tématu Mozart a Praha, na kterou navazují nejen badatelé němečtí a rakouští, ale už i angličtí.

Na závěr dovolte mně, jakožto doyenovi českého mozartovského výzkumu, zmínit některé poznatky, které jsem prezentoval na nedávné konferenci v Salcburku a které se týkaly Mozartovy volby textů, jež zhudebňoval ve svých italských koncertních áriích, v německých písních a v kánonech na německé nebo italské texty. Jako první se tu klade otázka, zda Mozart pojednávanou skladbu komponoval na jinou osobou zadaný text anebo zda si její text vybral ke zhudebnění sám. Když ano, tak proč? Ve skupině těchto skladeb, které komponoval převážně v letech 1783 až 1788 ve Vídni, je často evidentní ryze osobní vztah k textu, který ke zhudebnění zvolil. Vyplývá z nich, že se v té době pohyboval - a to i s velkým emocionálním zaujetím - též ve společnosti mladých lidí mimo profesionální hudební a divadelní kruhy, mezi nimiž zřejmě prožil jak mnoho ušlechtilé zábavy, především hudební povahy, tak zřejmě i nějaké inspirativní citové vzněty. V posledních letech jsme se díky několika na sobě zcela nezávislým studiím a archivním objevům k řešení naznačených problémů znatelně přiblížili. V nově zpřístupněných pramenech se objevily zmínky o tom, že v oněch letech měl Mozart kolem sebe něco, čemu se v jeho okolí říkalo „hudební klub“. A pro tento Mozartův „musikalischen Club“, který se v jeho bytě scházel vždy v neděli, nepochybně vznikla ona skupina vokálních skladeb různého typu, až po ty jedinečné kánony, které mohli dobře provádět jen velmi zdatní hudebníci.

Do tohoto mnohé objasňujícího poznatku Mozartova „musikalischen Club“ dokonale zapadá pracně získané zjištění vídeňského badatele Michaela Lorenze, publikované v loňském srpnovém čísle časopisu Newsletter of the Mozart Society of America pod názvem „Mozart´s Apartment on the Alsergrund“. Díky skvělému nápadu předsednictva uvedené společnosti jmenovat Pierluigiho Petrobelliho a mne svými čestnými členy mi začal tento časopis docházet až do bytu, a v něm jsem se k svému úžasu dočetl, že Mozartův byt v Alsergrund měl 7 pokojů, přičemž největší z nich měl 60 čtverečních metrů. K čemu Mozart tak velkou prostoru potřeboval? Zřejmě právě pro svůj „musikalischer Club“, a pro tuto hudební a společenskou radost byl - možná - ochoten se i zadlužovat. Žádný karbaník, žádný spratek, žádný syfilitik, ale Bohem nadaný tvůrce, prostoupený hudbou, kterou obdarovával a obdarovává všechny, kdo mají jen trochu schopnosti rezonovat. - Do mozaiky zpodobující poslední léta Mozartova života přibylo už hodně cenných kamínků, ale tolik toho ještě k objasnění zbývá, například: proč volil ke zhudebnění ve formě kánonu např. smutný text „Lacrimoso son io“, nebo „Nascoso e il mio sol“. Kdo na to přijde? Kdo nám to objasní?

(Předneseno 21. ledna 2011 v programu Slovo o hudbě Českého rozhlasu 3 – Vltava.)